Jakékoliv kombinace pokrmů možné

So sexy!

2011-04-22T11:30:00.002+02:00

Markus a Enykl spolu:

www.sexybloggers.cz

nákupní láska

2010-09-23T14:46:00.002+02:00

Podle nákupu prý poznáte, co je člověk zač. Proto vždycky, když jdeme nakupovat, nechám sestru shánět zboží a sama čas věnuju tomu, že koukám klukům do vozíku. Jakmile nakupuje plínky nebo třista konzerv žrádla pro kočku, vím, že tudy cesta nepovede. Včera se vedle mě vynořil asi třicetiletý muž a ve vozíku měl Bake rolls, Coca-colu, drahé sýry, celozrnné pečivo a Harribo berries. Hned jsem zbystřila. V obličeji navíc vypadal jako můj dobý kamarád medik, tak jsem si hned odvodila, že bude nejspíš lékař. Když si vybíral jogurt, postavila jsem se hned vedle k zubním pastám a nenápadně sledovala, po kterém sáhne. Vybral si Banánový Müller mix, čímž u mě získal další body. Když potom procházel kolem mě a nesměle se usmál, bodové skóre se navýšilo ještě víc. Prošel ale bez zastavení a směřoval k pokladnám. Já zůstala stát a čekala na sestru, až si mě najde. Po asi třech minutách se ale objevil zase u mě, opět mě sjel pohledem, usmál se a profičel dál. Když tohle zopakoval potřetí, došlo mi, že mě nejspíš chce oslovit a neví jak. Určitě si všiml, že v mém nákupním vozíku jsou stejné věci jako v jeho a že to už něco vypovídá! Počtvrté už to prolomil. Zastavil se u mě, začervenal se a řekl: "Promiňte, slečno... je mi to trapné, ale... musím se zeptat... jak dlouho tady ještě budete stát a blokovat pasty? Já bych si rád jednu vzal."

ČEZt práci!

2010-08-09T21:05:00.005+02:00

Po ránu, když otevírám okno kanceláře na vyvětrání, před obědem, když vyhlížím, kdy už přijdou kolegyně, i před koncem pracovní doby, kdy v polospánku opouštím kancelář, kdykoliv vykouknu z okna, vidím na protější vchod do ČEZu, před kterým stojí tři muži v obleku, pijí kávu z automatu a kouří. Jen v pátek nejsou v obleku, protože pátek je casual den. Ačkoliv se jedná o kombinaci smradlavé závislosti a břečky bez kofeinu, hned mě přepadla závist – co je to za pozici, já to chci dělat taky! Stát ve slušivých šatech před vchodem, pít kafe a kouřit. A brát za to peníze. Ale nestěžuju si. Nejsem vybíravá. Je mi jedno, jestli sedím ve velkokapacitní nebo samostatné kanceláři. Třeba za takovou stovku na hodinu bych seděla klidně i na ježkovi. A co vím, třeba za mnou jednou přijde pán z ČEZu a zeptá se mě, co to mám za pozici, že beru peníze za celodenní koukání z okna, že by to chtěl dělat taky.

Poctivá zlodějna

2010-07-29T17:35:00.003+02:00

Existuje prý skupina zlodějů, kteří se mstí majitelům bytů, kde nic neuradnou, tím, že jim znehodnotí majetek. Vysypou obsah ledničky na koberec, rozstříhají dětem hračky, neopravitelně zničí dveře, poškrábou teflonové pánve nebo usekají židlím nohy. Hned po přečtení této zprávy jsem se zamyslela nad tím, že máme vlastně pronajatý byt v Olomouci i přes prázdniny, kdy tam nikdo nejezdí, dveře nedoléhají tak, že by se pod nimi mohl zloděj proplazit a s trochou snahy by mohl snad i projít, a uvnitř bytu není nic kromě staré sedačky, úplně prázdné ledničky (i přes školní rok, natož o prázdninách), již poškrábané teflonové pánve, nedoléhajících parket a starých rozvrzaných židlí na kolečkách. Uvědomila jsem si, že je nejen jasné, že každý vloupavší by se naštval, ale také to, že jediné, co by odneslo nájezd těchto zlodějů, by byl na posteli provokativně rozvalený Markus. Při nejbližší možné cestě jsem běžela do olomouckého sídla, otevřela dveře a se zatajeným dechem zamířila do pokoje. Ani nevíte, jak se mi ulevilo, když spokojený Markus nic netušíce seděl na posteli a nebyl rozpáraný ve švu. Měli by přestat na net dávat poplašné zprávy. (Dala jsem mu vlastního medvídka, aby případný zloděj neublížil přímo jemu)

Otevřená sousedka

2010-07-10T01:15:00.004+02:00

Scéna: Výtah, v něm dvě osoby, Enykl (EN) a sousedka (SO), zrcadlo a na něm přilepený papír s informací, že v určené dny nepoteče teplá voda. Trapné ticho.

SO: Ze školy, ze školy…?

EN: Už mám prázdniny...

SO: mhm…

EN mlčí, prohlíží si nápis

SO: nepoteče voda…

EN: jojo…

SO mlčí

EN: To je blbé…

SO: jojo…

EN: takové omezení, no…

SO: to jo. mívám dost mastné vlasy a ještě k tomu… já to musím mít každý den… tak je to pak hodně blbé

EN: :-O no… to asi pak je! ......tak nashledanou

…až odpoledne EN dojde, že SO chtěla říct, že to (vlasy) musí MÝT každý den, ne že „to“ musí mít každý den.

EN: ahá!

Blogomorka obecná

2010-07-09T15:37:00.002+02:00

Na mých oblíbených blozích (? Hnusné slovo) asi řádí blogomorka. Začalo to Aseedim, který radši zkrátí poselství článku do dvou vět a facebookuje (a děsí mě, že to chápu), nejhlubší ránu zasadil Markus, kterého hledám a hledám, protože slíbil prázdninový návrat a už jsou přece 9 dní prázdniny! Pseudointelektuálka to docela drží, ale už nepíše tolik, a Marui od půlky května depresivními tématy skončila… zamýšlela jsem se dlouho, čím by to mohlo být, až mi uniklo, že i můj blog docela chřadne. Přitom se toho děje tolik! (nebo přinejmenším něco se určitě děje). Proč to teda tak je? Myslím, že je to tím, že po devíti týdnech, kdy jsem si v kuse vypracovávala otázky na státnice (protože tři roky předtím nebyl čas), neumím už psát jinak než v odrážkách.

- Proč je šikanovaný obtloustlý kluk, který neumí na gymplu hrát florbal ani na kytaru, příchodem na vysokou povýšen na největšího alfasamce a když se při pitvě rýpe ve štítné žláze, holky na něm můžou oči nechat?

- Na naší katedře je dost nevyrovnaný poměr kluků a holek. Zhruba to vychází, že na 50 holek připadá 10 kluků. Co z toho vyplývá? Ne, není tomu tak, že jednomu klukovi náleží 5 děvčat, která ho oblažují svou přítomností, spíš jsme je přestali brát jako kluky. Takže chlapci v naší třídě vědí přesně, který vyučující je přitažlivý a proč, jaké jsou barvy letošního jara a někteří z nich si už začali vést menstruační kalendář.

- Proč kluk, který sedí sám v kavárně, vypadá jako bohém, kdežto samotná holka v kavárně vypadá jako nevyzvednutá?

- S někým si píšete přes internet, nějak si ho představujete, a potom ho uvidíte. Nemusí nastat zákonitě zklamání? Tak nějak pofidérně si zakládám na tom, že všechny své facebookové přátelé znám osobně, i když už bylo uděleno pár výjimek. Nechráním si soukromí. Jen je jasné, že takový průměrný návštěvník FB profilu toho zjistí hodně. Že jsem sledovala hokej, že se mi líbí Cody Lambert a piju Hoegaarden. Ale na informaci o tom, jestli mám rovnátka nebo velkou prdel se žádný dotazník na FB neptá.

- Proč se na někoho malé děti v tramvaji usmívají a na mě jen vyděšeně koukají, i když se na ně snažím být milá?

Autentické bytí

2010-05-29T01:28:00.001+02:00

„…a když přide revizor, tak mu řeknu, že mi eště nebylo 18 a tak nemusim platit. :D“

„Vole, i pod patnáct platiš, jen miň, ne?“

„Vubec. Prostě na něj vybalim, že sem ročnik 93 a ma smulu…"

„Počkej vole, jestli si ročnik 93, tak ti je 17 a ne 15.“

„Hej vole, ty si chuj, snad šestnáct, ne?“

„TY SI CHUJ! Je tok 2010, tak když si ročnik 93, je ti 17!“

„Vole, ne asi… segra je ročník 93 a je ji 16! Kokote!“

„Hej vubec, si to odečti, ne?“

„Tak snad vim, kolik je segře, ne?“

„Chuju, řikam ti – ODEČTI SI TO!!! 2010 minus 93 je 17... nebo kolik...“

„…… …… …… viš co? …jebu ti na to.“

„Jo, jebat.“

Žádná Rowlingová

2010-05-12T08:44:00.003+02:00

Poslední dobou každý umírá. Verecký, Balabán, Motejl… konkrétně prostřední jmenovaný mě ale nějak ne a ne opustit. Když pominu citovou vazbu na člena jeho rodiny a čtyři otázky (a odpovědi) na jednom jarním autorském čtení, neznala jsem ho. A on neznal mě.

Úplně poprvé, když jsem si nechávala podepsat knihu a chtěla jsem, aby tam napsal věnování, podepsal se jen jménem, a nechal mi vzkázat, že není Rowlingová, aby psal věnování lidem, kterým knihu nevěnuje :)

Tak proč je mi to tak zatraceně líto? Co se pro mě změní kromě toho, že nebudu nenápadně vyzvídat každý měsíc, jak je na tom případná nová kniha, a nebudu obcházet půl Ostravy, když ho potkám ve městě a budu chtít pozdravit?

A protože nás v Literatuře na gymplu učili, že spisovatel za sebou nechává jako největší dědictví své dílo, můžu si dokola pročítat jeho knížky, ve kterých mám na záložkách vypsané své oblíbené pasáže a slovní spojení, těšit se na poslední knihu, která prý ještě vyjde, a přemýšlet nad tím, jestli mě ještě někdy nějaký spisovatel takhle osloví. A jestli to vůbec chci.

Záchodové trauma

2010-04-08T15:34:00.001+02:00

V každé hospodě, kde hrozí, že se na dámském záchodě zamkne, poblije a usne opilá dívka, je vytažený klíč ze dveří. V každém starším klubu dveře na záchodě nedoléhají a nejdou pořádně zavřít. Pokud se tyto dvě podmínky sejdou, je velmi těžké vykonat potřebu. Trpím panickou hrůzou, že zatímco tam budu, někdo vpadne dovnitř a poblije mě. A je skutečně velmi těžké jednou nohou a rukou podpírat dveře, při současné snaze nesednout si. Přičemž je poměrně jasné, že kdyby někdo opravdu dovnitř vpadl, nezabránila bych mu v tom, a ještě bych spadla, protože by mi tu nohu podrazil. Prostě všude dobře, doma nejlíp. Tam se můžu zamknout. A i kdyby ne, tak počet lidí opilých a akutně potřebujících zvracet, je eliminován na minimum.

Hasiči has!

2010-03-22T12:55:00.002+01:00

Dneska na praxi dostala na frak další moje představa. Být psychologem u hasičů neobnáší permanentní výhled na tyč, po které co minutu sjede krásný urostlý do půl těla nahý hasič polévající se vodou, je to úplně o něčem jiném!

Zjistila jsem ale, že nemám řídit auto, protože můj reakční čas je tristní. A že jsem extrovertní introvert, který se nechá snadno do všeho vmanipulovat a rád manipuluje ostatními. Mám prý ráda adrenalin a nevyhledávám žádné nové podněty. Jsem zkrátka žena mnoha rozporů. Opět mi vyšly v testu deprese, které bych asi doopravdy dostala, kdyby mi v nějakém testu jednou nevyšly. Oproti ostatním testům mi ale nevyšla anorexie, což je škoda, protože mě baví sledovat psychologa, který mi sděluje výsledky a u zvýšené anorexie se vždy zarazí, změří si mě pohledem a zavrtí hlavou. Zkrátka a dobře, po dnešním otestování jsem zjistila, že by mě k hasičům asi nevzali, a to jsem ani nemusela prolézat opičí dráhu a sundávat kočky ze stromů.

Také jsem zjistila, proč mají hasiči číslo 150. Jediný hasič, kterého jsem za celý den zahlédla, byl totiž 150 centimetrový, 150 kilový a 150letý muž na vrátnici.

Čistota je atraktivní

2010-03-13T23:27:00.002+01:00

Ahoj, vítejte na mém blogu. Dneska jsem si koupila švestku a právě jsem si vylila jogurt.

Jako správné prase (řekla bych dokonce Prasko de Gama) jsem vylila jogurt. No vylila, spíš se rozstříkl po celém stole v obýváku. Protože zde právě panuje mé tvůrčí prostředí, mám potřísněné až nečitelné stránky „Krása je měřitelná“, „Přitažlivost ženského obličeje“ a „Poruchy příjmu potravy“. Aspoň, že to byl Jogurt light s 0% tuku a cukru, takže to ani poslední jmenované stránce snad nevadilo. Přes to všechno, Andělíček Můjstrážníček zařídil, že ani kapka neulpěla na ubruse, dřevu ani zemi.

Možná je to znamení, že dneska už bych toho měla nechat a jít spát. Nebo je to znamení, že si mám uvařit pořádné jídlo a nejíst jogurt. Nebo je to znamení, že mám přidat kapitolu o tom, že sebehezčí holka není atraktivní, když je pocintaná jogurtem. A možná to není znamení ničeho, mám to jen uklidit a psát dál. Hm… těžko říct.

Hic sunt leones

2010-03-07T22:20:00.005+01:00

Kdykoliv kouknu z okna v olomouckém bytě, vidím v okně naproti televizi. Velká širokoúhlá televize a na ní zapnutá Nova. Tak mě napadlo, jestli tam náhodou někdo v tom bytě neumřel. A jestli bych tam neměla zazvonit a když tak to vyřešit. Ale kdyby mi někdo otevřel, nevím, jak bych mu to vysvětlovala. A druhá varianta – tři měsíce tlející mrtvola – mě od záměru odradila. (toť jediná věc, která mě za poslední týden zaujala.)

Začala jsem totiž psát ročníkovou práci a docela z toho degeneruju. Každou větu, kterou řeknu, formuluju do akademické mluvy, a navíc přemýšlím nad tím, jakou za ní hodím citaci. Když jsem mámě u večeře s vážnou tváří sdělila, že dnes preferuji sýr před šunkou (Já, 2010), zjistila jsem, že mám fakt dost. Aspoň jsem ale přišla na jednu záhadu. Jeden náš učitel měl na první hodinu tričko s nápisem „Remember my name. You will be screaming it later.“ A já ho bláhově podezírala ze sexuálního podtextu, teď je mi ale jasné, že tím „later“ myslel postupové zkoušky, to asi budu jeho jméno opravdu zoufale řvát.

Přes všechny své tvůrčí tendence nejsem teď schopna napsat ani řádek normálního textu – a to ani do ročníkovky, ani na blog. Z mých plánů mít to hotové o prázdninách / do Vánoc / do konce ledna / do začátku letního semestru postupně sešlo, a jelikož další termín, do kdy chci mít hotovo, je už deadline odevzdání, začínám mít strach. Už jsem i rezignovala na to, že vše co vytvořím, bude dechberoucí a zrakvytírající, přesto zatím můžu na prázdné stránky napsat jen obligátní „Hic sunt leones“ (http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/hic-sunt-leones)

A k tomu jsem byla označena za „největšího pesimistu, kterého kdy viděl svět“. Vyhrkla to na mě spolubydlící, když:

- jsem neocenila, že koupila do bytu kytku a na holé zdi dala kalendář a plakáty

- jediné, co jsem při procházce okomentovala, byla spousta psích hoven, která se ve sněhu a ledu zakonzervovala v nezměněné podobě pro nynější oblevu.

Je váš blog příliš úzký?

2010-02-16T12:18:00.003+01:00

Právě mě ze spokojeného facebookování za kulisy televize vytrhla hláška z reklamy. Mužský hlas se dramaticky zeptal: „Je váš blog příliš úzký???“ * Bylo to natolik podmanivé, že jsem se na chvíli zamyslela, jestli tomu opravdu tak není, popř. co pak s tím. Jako by nestačilo, že společnost činí značné nároky na lidskou vizáž, teď ještě budu muset měnit proporce blogu? I když, tam by to bylo aspoň jednorázové. Něco jako implantovat ženám do genetické výbavy gen, který by zaručoval permanentní linku kolem očí a dlouhé husté řasy, když je značně neekonomické vše den co den ráno kreslit a večer mazat.

(*jednalo se o reklamu na WCčistič Harpic Max a myšlen byl WCblok.)

Tak jsem se nad šířkami zamyslela, až jsem narazila na blogy holek, které se podporují v anorexii. A ani přes veškerou snahu z toho vtipný článek nevytřískám. Většina z nich má 13 – 17 let, detailně popisují svůj jídelníček a tu a tam přidají i fotku svých neskutečně tlustých pětačtyřiceti kil. Zbytek obsahu tvoří tipy, jak se stát anorektičkou, a moudra typu: „Vteřinu na rtech, roky na stehnech“, popř. „Minutu v puse, roky v pase“

Tato vlna se nazývá THINSPIRATION / THINSPIRATIO. Každá dívka si na internetu najde svoji THINSPO, což je její hubnoucí vzor, a snaží se být jako ona. Pro některé je THINSPO dokonce modelka z kampaně proti anorexii.

A co jsem se dozvěděla? (citace) Dívka, která se chce stát anorektičkou, by měla jídlo vždy rozžvýkat a potom vyplivnout, jíst nahá před zrcadlem, nikdy nesmí jíst po čtvrté hodině odpoledne a pokud bude opravdu hladová, má sníst pilulky proti pálení žáhy, měla by nosit gumičku na zápěstí a pokaždé, když dostane chuť na jídlo, za ni zatáhnout a pustit, počítat kalorie, sbírat obrázky modelek a nosit je pořád u sebe, po každém soustu vypít půllitr vody, představovat si, jak vypadají potraviny v žaludku či jinak si odůvodňovat, proč jsou nechutné, popřípadě si je přesolovat a přepepřovat, aby jí nechutnaly, kručení břicha ve škole zastavit úderem pěstí do žaludku, nikdy nesmí jíst nic většího než je její pěst, když bude hlad skutečně k nevydržení, musí pít horkou vodu a kousat ledové kostky, vážit se večer a oblečená, vyfotografovat se ve spodním prádle a pokaždé před jídlem se na fotografii dívat, ale hlavně musí občas vylít sladkou limonádu, vysypat balíček chipsů či zašpinit talíř a nechat obaly povalovat na stole, aby to před rodiči vypadalo, že něco snědla, a při splachování jídla do záchodu dát pozor na to, aby tam poté nezůstaly kousky jídla, které by ji prozradily. „Stopy zanechává např. špenát nebo různé omáčky. Prostě rači spláchni víckrát.“ A až bude úplně nejvíc nejhůř, má se točit dokola, dokud se nebude cítit malátně, všechno jídlo z ledničky polít saponátem, aby ho znehodnotila, a proti bolestem z hladu se schoulit do klubíčka, anebo to zaspat.

„Jdi nakupovat a zkus si oblečení, které by sis chtěla koupit až zhubneš. Vem si tu velikost, na kterou chceš zhubnout a pak si v kabince štípej do přebytečného tuku a uvidíš jak se ti hned zprotiví jídlo nechceš přece přidávat jídlem k těm špekům co už máš! … Obezita je odporná!! Pamatuj si, že THINSPIRATION je váš nejlepší přítel.“

Tak jo, jsem odporná, ale co? Aspoň mám úzký blog!

Sympaťák

2010-02-11T19:22:00.003+01:00

Dnes se mi již potřetí stalo, že mě při zběžném pohledu do novin zaujal portrét muže, a sotva jsem si řekla „Ten je ale pěkný!“, dočetla jsem se v titulku, kolik lidí zabil. Tak mě napadá, jestli ta uniforma, o které kartářka mluvila, nebude vězeňská…

Aspoň by to ale řešilo problém s oblékáním. Kdysi, když mi byly asi tři, tak jsem prý schovala tátovy kalhoty (které se mi líbily), abych se ochránila před opotřebením a následně dala svému spolužákovi ze školky Martínkovi (který se mi líbil), až do nich doroste. Nesetkalo se to ale s pochopením rodičů a kde jsou kalhoty teď, když by Martíkovi už určitě byly, netuším. A Martínka jsem neviděla 15 let. Člověk si něco plánuje a jak to pak dopadá…

Takové jsou všechny

2010-02-09T11:54:00.001+01:00

Byla jsem u kartářky. Předpověděla mi, že během tohoto nebo příštího měsíce se v mém životě objeví osudový muž, který se bude vyznačovat výraznou inteligencí a přemýšlivostí, bude mít tmavé vlasy a bude buď v uniformě, nebo s titulem. Takže teď paranoidně nahlížím do všech policejních aut, jestli tam náhodou nesedí tmavovlasý intelektuál.

Po pátečním rozhovoru s kamarádem bych ale radši než uniformovaného muže poznala nějakého gibona. Kamarád přírodovědec mě přesvědčoval dlouhou dobu o tom, že člověk není a ani nemůže být nikdy monogamní, že k tomu prostě není stvořen a všechny monogamní páry jsou jen dílem striktní kulturní normy, která u živočichů nemá obdoby. Kupříkladu pěnkavy mají natolik tolerovanou nevěru, že se samička nechá zásadně oplodnit samečkem alfa, který ale nemá zájem se o všechny své pěnkavy starat, takže takto oplodněná samička si najde samečka ve společenské hierarchii o třídu nižšího a nechá si jím pěnkavátka vychovat. A takové jsou všechny (Cosi fan Tutte)! Když jsem mu začala pod tíhou argumentů věřit a zesmutněla jsem, utěšil mě větou: „Neboj, není vše ztraceno, takoví giboni třeba… ti monogamní jsou.“

Den na to jsem byla na očkování. Sekla jsem sebou v ordinaci (reakce na vakcínu) i před ní (reakce na led), ale žádný inteligentní uniformovaný hasič ani gibon zrovna kolem nešel, tak jsem se v obou případech zvedla sama a šla dál. Však máme ještě víc jak měsíc a půl.

To chce noční klid!

2010-02-02T01:05:00.003+01:00

Minulý pátek jsme pozvedli nepozvenutelné. Po dlouhém hledání hospody, kdy jsme svoje požadavky z „dobré pivo, příjemná hudba, pohodlné posezení, pěkná obsluha“ zredukovali na „místo k sezení“, jsme skončili v brutálním pajzlu. Kam to jdeme, nám mohlo napovědět to, že před vchodem nebyl ani odhrnutý sníh. Mohlo nás koneckonců trknout i to, že jako jediná ze všech byla tato hospoda v pátek večer poloprázdná, nebo chcete-li poloplná. Šedovlasý pán sprostě nadával vedlesedící šedovlasé paní, tři gambleři krmili automaty a vyžilá servírka (která, jak jsem si všimla, slyšela i na „kurva-dones-mi-pivo“) čepovala podmírový Ostravar. Sotva nám donesla první rundu, už komandovala: „Tož pijte, mladí… rychle, bo už vam točim další, ať z vas něco mám.“

Po pár minutách přemlouvání a dvou Ostravarech vytáhl kamarád housle, které měl, protože přišel rovnou z hudebky, a začal hrát. Na přání. Vše se obrátilo: Gambleři nechali automaty automatama a přišli si sednout blíž, servírka vypnula jukebox, šedovlasý pán přišel poprosit o „nějakou romantickou pro tu jeho káču milovanou“. Bylo krásně, když tu…

…kde se vzal, tu se vzal pán v červené bundě: „No to nemyslíte vážně! Říká vám něco ‚Rušení nočního klidu‘?“ Byl neoblomný: „Okamžitě to sbal, tady se hrát nebude!!! Rozumíš?!“ Po několika prosebných pokusech povolil ještě poslední písničku. A když poslední, tak pořádnou! Nechali jsme si zahrát hymnu. I s tou slovenskou.

Potom se znovu rozřinčel jukebox a mince gamblerů, šedovlasý pán už zase zvýšil hlas na tu svojí, my odešli a pán v červené bundě měl konečně svůj (noční) klid.

Střepy

2010-01-30T17:47:00.003+01:00

Maily paní doktorky Enkely mi přestaly chodit. Protože mi na žádný z mailů neodpověděla a situaci neřešila, rozhodla jsem se přitvrdit a napsat mail tentokrát nepříjemný. A ejhle! Pomohlo to. Zašla na pražskou pobočku Vodafone, styděla se, že to neumí nastavit a vyřešila to. Jak to vše vím? Za přepážkou byl můj kamarád a náramně se situaci smál. Svět je malý.

Cestou vlakem vedle mě seděla paní a četla si časopis. Měla ho právě otevřený na dvoustraně „Velký horoskop na rok 2010“. Rychle jsem šilhavě našla svoje znamení, abych si přečetla, co mě čeká. V tom ona otočila stránku. Asi deset minut jsem se odhodlávala a pak jsem řekla: „Promiňte, mohla byste to prosím otočit zpět na ten horoskop, já bych si jen rychle proletěla, co tam mám,“ řekla jsem spiklenecky, jako bych říkala ,my ženy si horoskop vždycky rády přečteme, co?;)‘ a ona se na mě podívala fakt dost divně, ale přesto stránku otočila. Rychle jsem našla odstavec RYBY a čtu: „Máš klidnou a mírnou povahu a v domácím prostředí se cítíš moc dobře. Příští rok je pro tebe v zásadě pozitivní. Máš rád klidný život bez velkých změn a takový tento rok 2010 bude. Velké fyzické výkony po tobě nebudou žádány. Pokud by ses rozhodl založit rodinu, je to podle našeho mínění dobrý nápad. Zdá se, že tvůj majitel k tobě bude velmi štědrý. V jeho kapse budeš nacházet drobné pamlsky a občas dostaneš i novou hračku. Jsi romantický, tichý a oduševnělý pes.“ (časopis Psí kusy, leden 2010)

Zážitková gastronomie. Romantické večeře v drahých restauracích pro dva. Pozvání, které neodmítne žádná žena. Pokud ji ovšem nezve můj kamarád: „Pojď se mnou! Tě pak pozvu na ňake jidlo.. třeba klidně i tam, jak je to tam drahe jak prdel a maš na taliři sojovkou namalovane čarymary a vpravo dole nějakou pičovinu s listem.“

U nás v domě se asi pohybuje nějaký vyléčený fetišista. Při vynášení odpadků jsem vedle kontejneru našla tři tašky plné starého spodního prádla.

I cesta může být cíl

2010-01-25T20:02:00.001+01:00

Zhruba před Parbudicema vtrhla do našeho narvaného kupé průvodčí s větou: „Chvíli strpení, vlak před náma srazil sebevraha, takže nějaké dvě hodinky si postojíme, kuřáci můžou ven, jídelňák je vepředu“ práskla za sebou dveřmi a šla informací oblažit vedlejší kupéčko.

Kluk napravo, který všechno věděl a radil i hasičům, jak vyprošťovat, našemu kupé čekání „zkracoval“ neustálým mluvením. Kromě toho, že zaručeně rozuměl všem důvodům a důsledkům sebevražd, jsme zjistili taky, že v Americe je všechno lepší, že pravá whisky z Kentucky se nedá srovnat s žádnou jinou, že v posilovně je nejlepší stroj rotoped, že je sranda jezdit 130 tam, kde je povolená padesátka, že vlakem se dá stihnout cesta ze Sheffieldu do Bohumína za 6 hodin, že hasiči by měli nosit nehořlavé deky a že je přece jedno, že Obama je černý, že chyba v něm je jinde.

O dvě hodiny později jsme znovu zastavili v polích. Průvodčí otevřela dveře: „Tak co, už to víte?“

„Další mrtvý?“ zavtipkoval hasič sedící naproti mně.

„Takže víte…“ zesmutněla průvodčí, že nám to nemůže říct první.

„Co? Co?? Cože?! Další sebevrah?!“ vykoktal hasič.

„Ne ne, tenhle jen přecházel. Jo, a ven nesmíte, ani kuřáci, je tam rozmašírovaný na asi dvaceti metrech… a nemá hlavu… chcete najít nějaké přípoje?“

Insomnie

2010-01-19T01:09:00.003+01:00

Už několikátý večer nemůžu usnout. Je to velmi nezvyklé, protože jsem doposud usnula doslova kdykoliv jsem si lehla (což bylo mnohdy i dost kontraproduktivní). Teď si můžu lehat, kde chci a jak chci, a neusnu. A tak po nocích místo spánkových vřetének a následných beta – delta vln slastného ortodoxního spánku procházím internet (mimochodem jsem při tom procházení narazila na jeden z prvních článků od Markuse, které jsem četla, a i po letech mu dávám deset bodů z deseti!), čtu si nebo si kreslím a přemýšlím o blbostech. Například: Kdybych mohla tak ve třinácti nahlédnout do budoucnosti a viděla sebe teď, byla bych šťastná?

A kupříkladu od počítání oveček jsem upustila, protože je kolem nich tolik nevyřčených otázek, že si je neumím představit: Jak pastýř zjistil, kolik ovcí most unese? Jdou zprava doleva nebo zleva doprava? Jsou jedna jako druhá nebo každá jinak tlustá? Pokud jsou jedna jako druhá, jak je to možné? A pokud každá jinak tlustá, proč ty hubené nechodí po dvou? Já, jakožto vypravěč stojím na straně, odkud jdou, kam jdou, anebo se dívám seshora? Má pastýř modré oči?

Do toho mi nezávisle na sobě kadeřnice i manikérka řekly, že pokud nebudu v pohodě já, rozhodně nebudou v pohodě ani moje vlasy a nehty a že na nich se to nejvíc pozná (cenná rada pro budoucí praxi v psychologické ambulanci – a my se to učíme poznávat z rozhovoru a potlačených traumat z dětství). Ale pokud je to pravda, nebudu si moct za chvíli nalakovat ani vlasy ani nehty, když o všechno přijdu. A přestože osvíceně vím, že krása ženy není v jejím vzhledu, nýbrž v chytrosti a důvtipu, už bych se konečně ráda vyspala a našla si důvod, proč cenit svoje hnusný rovnátka v širokém úsměvu na svět… Protože blbá nálada je jedna věc, ale jakmile mi něco ničí vlasy, tak to nechci!