NOŤAS

Jak si vybrat notebook? Je důležitý operační systém? Technické parametry? Integrovaná optická mechanika? Typ WIfi? Výkon? RAM? Monitor? Grafika? Disk? Ale kdeže… nějak jsem chytla od spolubydlící přesvědčení, že u noťasu je nejdůležitější vzhled! Vybírala jsem podle parametrů, kritérií, měřítek, proměnných i veličin a dospěla jsem k tomu, že jeden notebook výrazně převyšuje všechny ostatní. TOSHIBA. Nevím proč, ale nelíbí se mi to slovo. Na druhém místě se umístil LENOVO, což zní trochu jako LENČINO a vůbec celkově je hezčí. Když jsem se svěřovala s klukům s tím, že nevím, který si vybrat, shodli se na Toshibě, když holkám... TOSHIBA... taky! Co teď?

Protože jsem pro podporu svého rozhodnutí potřebovala slyšet alespoň jeden názor pro, řekla jsem spolubydlící: „No podívej, tohle je ta TOSHIBA. Je fakt hodně dobrý... ale ten nápis nahoře… zato tohle je LENOVO. Pěkný, ale horší. Co mám dělat?“

Podívala se na mě: „Přece si nebudeš vybírat zrovna notebook podle vzhledu?! Vždyť tam je nejdůležitější, jaký je! Mě by třeba nevadilo mít tu TOSHIBU…“

Vytřeštila jsem na ni oči, tohle jsem nečekala. Najednou jsem si připadala jako nejpovrchnější tvor na zemi. Jak jsem se mohla takhle zpronevěřit technice?

Po chvíli ale dodala: „…sice bych ho nikam nenosila, aby ho nikdo neviděl, ale jinak by mi to fakt nevadilo.“

(mimochodem, dopadlo to dobře, nakonec jsem narazila na LENOVO, co přehrál Toshibu i na parametry. Ha! Je PŘEKONANÁ! Ale dalo to zabrat)

Vzhůru do blázince

Tento týden byl ve znamení praxe v psychiatrické léčebně. Dalo mi to hodně, i když jsem musela vstávat v 5.

Hned první den mi zbořili mýtus o troskách v pyžamu nad kotníky, které si všechny do jedné myslí, že jsou Napoleon. Většina z těch, se kterými jsem přišla do kontaktu, byli normálnější než „ti venku“. Dalo se s nimi mluvit dokonce otevřeněji a upřímněji. Den ode dne jsem se na praxi těšila víc, taky proto, že slovu blázinec se více podobalo dění doma, a vypadnout do léčebny byl skvělý únik.

Nutno podotknout, že jsem měla štěstí na oddělení. Kamarádka byla za poněkud uzavřenějšími zdmi ústavu a z toho, co vyprávěla, bych asi tak nadšená nebyla. Nicméně mám celkově dobrý pocit, druhý den byl totiž zbořen i druhý mýtus, a to ten o neochotě hospitalizovaných na cokoliv po sté odpovídat, zvláště studentům. Opět opačný jev, povídat si se mnou chtěli, odpovídali i na osobní otázky a dokonce jsem měla pocit, že je to i baví.

Bylo taky hezké vidět depresivní pacienty, jak spolu hrají hry a dokonce se i občas usmějí. Jak to komentoval jeden z nich: „Bavím se jako malé dítě, kdyby to někdo viděl, tak nevím co… asi mě zavře do blázince :-D“

Tááákže: Ne všichni „zavření v blázinci“ jsou léky nadopovaní psychotici slyšící hlasy a pokoušející se o sebevraždu kuchyňským nožem. Je tam příjemně, jdou vidět pokroky a až mi tedy někdy bude ouvej, chci být hospitalizována na „oddělení 2: Depresivní muži“!

Spain in train

V uznávaném a užívaném diagnostickém testu mi vyšlo, že jsem depresivní perfekcionalistická mrcha, co o sobě nemá vysoké mínění, přidělává si problémy tam, kde nejsou, a po večerech se baví tím, že vytváří silná emocionální pouta, která následně zpřetrhá.

No nevím, jediný, komu jsem za poslední měsíc přetrhla vazbu, byli dva Španělé, kteří se ve večerním vlaku směr Praha v kupé hlasitě bavili o spolucestujících, což nebylo těžké odhadnout, protože už chybělo jen, aby si na nás začali ukazovat. Moje španělština je natolik špatná, že stačila jen rozpoznání, že se nejedná o Italy, ale že bych rozuměla, to se říct nedá. Když jsem vystupovala a jeden z chlapců mi pomohl sundat tašku, řekla jsem mu: „Gracias.“

On vytřeštil oči a zašeptal: „¿Hablas espaňol?“, na což jsem mu odpověděla: „Sí, pero solo un poco.“, čímž moje znalosti španělštiny končily, ale to on nevěděl. Se svým španělským kamarádem si vyměnili pár zděšených pohledů a já se na ně usmála: „Adios, i ¡buen viaje!“

Napuchlá, nadopovaná, nasraná.

Když mi z horní čelisti konečně udělali předkus, za který by se nemusel stydět ani Duane Dibley, nasadili mi i spodní rovnátka. Začala jsem děkovat stvořiteli, že mám jen dvě čelisti, protože tu třetí bych nejspíš po zážitcích s nasazováním rovnátek nechala pěkně křivou.

A když tak člověk leží s bolestí zubů, nemůže spát a uvažuje, přijde na to, že nechápe, proč se celou dobu žene za rovností vlasů a zubů, propíchaností uší a natočeností řas, oholeností nohou, velikostí předností a malostí zadností, barevností nehtů a stylovostí oblečení… když je mu stejně nejlépe v pyžamu v obýváku, kdy může s nevytrhaným obočím jíst Nutellu místo jogurtu a koukat na seriály...

Navíc začínám být alergická na otázku: "Proč se tak tváříš...?" Ano, můj výraz se změnil. Místo Duana vyadám jako Bubba z Foresta Gumpa, to jsem zvědavá, jestli mi to zůstane..

Zamilovaná do MARKUSe

Jela jsem s našima do Ikey koupit anatomicky tvarovanou židli k počítači a tašku na kolečkách. Ne, nesnažím se překonat důchodce s modrou plátěnkou na vozíčku, jen už mě nebaví strhávat si záda každý týden nošením nezbytných věcí do bytu v Olomouci a zpět. (V podstatě tuto záhadu řeším už dva roky, a pořád nevím, proč je taška těžká, když v ní nic není a prázdná váží kilo a půl.)

Vrátila jsem se z Ikey s obřím plyšovým medvědem a růžovým zvýrazňovačem. Nevím, jestli má smysl se obhajovat nebo hledat spojitost mezi výše uvedenými věcmi, ale asi by bylo záhodno vysvětlit ten nadpis. V IKEA jsem našla jen dvě anatomicky tvarované věci. Vysokého dlouhovlasého prodavače jsem si bohužel nemohla koupit a otáčecí židli MARKUS jsem si bohužel nemohla dovolit.

Někdy nezbývá než se spokojit s náhradní věcí a když nemohu mít pravého MARKUSe, pojmenovala jsem tam alespoň nového obřího medvěda.

BIJ, volepičo!

Jít na fotbal do zapadlé hospody, aby tam „byl klid a kam si sednout“ nemusí být vždy výhra. Po tom, co jsem viděla v sobotu u vedlejšího stolu, jsem PRO veškeré genderové stereotypy a muže, kteří posílají ženy k plotnám a sami jdou… třeba lovit.

Aktivní blondýnka od vedlejšího stolu obcházela všechny (7 lidí) v hospodě, ptala se na tipy na výsledek a vybírala 10,-/tip. To mi ještě přišlo milé a vsadila jsem si na 2:2.

Poté, co si ale sedla a vyrovnala 70 korun do úhledného komínku, začala mohutně lokat pivo a už v prvních minutách, které opravdu nebyly vyhrocené, (sama) řvát:

„BIJ, vole PIČO…. Ale ne táááááám!!! Ty Hajzle pojebany slovensky…. Ty dostaneš sadu pičo!“

zatímco její přítel seděl vedle ní a cucal vinný střik. Když jí chtěl dát pusu, dočkal se jen vět:

„Teď néééé! Ti hrabe, nemužu, ne? Teď mě nelibej, se divam! A ten bramburek byl poslední. Chceš hubnout a pak žereš po večerech, TI ŘIKAM – POSLEDNÍ, ANO??“ přičemž napřáhla ruku jakože na facku, než její pozornost opět získal fotbal: „Ty ten balon zasuň… ZASUŇ už! Mam tam jit? Mam tam jit a ukazat ti to?! Bo bych zasunula i ja a to sem ženská!“

Zhruba do poločasu jsem pochopila, že zatímco „kokot pojebany“ je Slovák, tak „kokot pojebany černý“ je rozhodčí a „kokot pojebany velky“ zase Koller.

Za stavu 2:2, 30 sekund před koncem slečna prorokovala:

„Oni ten gol daji… cypove slovenšti, hajzli. Oni ho daji i kdyby nechtěli. Jen z piče ho daji. …Vždycky za pět minut dvanáct…. Pojď, kurva, POJĎ, ...POJĎ! A TY NEČUM A TY NELEŽ, TY CYPE…….“

Konec, nedali, nevyhráli. Já vyhrála.

Tak tohle neee

To jsem už tak letitá, že:

- V rádiu už mají speciální pořady s písničkami z 90’s

- Rohlíky stihly za dobu, co pamatuju, ztrojnásobit svou cenu

- Legíny dvakrát vyšly z módy

- Když mámě pomáhám v obchodě s taškami, nikdo z kolemjdoucích už to nekomentuje větou: „To máte dneska ale šikovnou pomocnici“

?

No nic… okurková sezóna… nic se neděje, kromě toho, že mi už tak půl roku chodí na mobil SMS zprávy o tom, kolik mi chodí mailů na adresu enkela@seznam.cz. Problém je v tom, že ta adresa NENÍ MOJE! A ani přes opakované výzvy se pan / paní Enkela neobtěžoval/a změnit si údaj na nastavení… a Vodafone s tím prý nic nemůže. Po chvilce googlování jsem přišla na to, že adresa patří očařce ze Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Nevím, jestli je blbá nebo slepá, obojí mi ale u očařky přijde dost neschůdné! …ach, kdyby tu adresu aspoň nepoužívala, ale chodí jí minimálně „Denní program operací“… těším se, až bude mít dovolenou, už aby to bylo!!!

Když prší

Před obchodem jsem dneska pozorovala zajímavou věc. Když jsem vycházela ven, začalo pršet. Lít. Protože provazy deště byly opravdu silné, všem se vyplatilo počkat, až to přejde, a tak se pod stříškou u vchodu srotilo během chvilky docela dost lidí. Ti, co měli komu, si postupně telefonovali o odvoz. Nejčastější větou se stalo: „Lije jaxviňa,“ ale kupodivu i tato věta zněla nějak… romanticky. Asi proto, že lidi začali být víc ‚lidští‘ – v provizorní skupince se mezi sebou začínali bavit a když pro někoho z nich přijelo auto, tak se se všemi rozloučil a některý i zamával. Byla jsem ráda, že patřím mezi ty, pro které má kdo přijet, a jen jsem na tátu čekala, když mi volal, ať počkám a nechodím v tom dešti, že přijede. Měla jsem puštěnou mp3 se smyčkou písničky „Přišlo mi to vhod“, pozorovala jsem, jak jsou na sebe všichni milí, jak se spolu baví bez rozdílu věku a pohlaví, jak dva mladí, (nejspíš čerstvě) zamilovaní do toho deště klidně vešli a když byli po pěti krocích stejně zmoklí až na kost, zastavili se uprostřed cesty a políbili se. Někdo tomu snad i zatleskal. Paní s deštníkem nabídla pánovi, že ho doprovodí (i s nákupem) do jeho auta, když parkuje daleko, a on jí nabídl, že ji klidně (i s nákupem) odveze domů nebo aspoň k nejbližší zastávce. Kluk v červeném tričku, který stál pod stříškou naproti, se na mě usmál a mávl, protože jsem taky byla v červeném. Mladá maminka dovolila škemrajícímu dítěti, aby si zkrátilo čekání právě koupenou zmrzlinou a hlouček opodál si povídal o tom, jak déšť krásně voní, i když jsou uprostřed Ostravy.

Prostě romantika všedního dne.

Potom přestalo pršet, všichni včetně kluka v červeném už buď odjeli autem, a nebo se vydali na tramvaj, jen já POŘÁD čekala na tátu, který mi před půl hodinou nabídl odvoz. Dva lidi do mě strčili vozíkem, mptrojce došly baterky, cáklo na mě auto z obrovské louže před vchodem, mladá maminka málem ztřískala dítě, které se ušpinilo od zmrzliny a přesně přede mě (! Ano! Jako by mě snad ani neviděl – PŘÍMO přede mě!) se zády postavil velmi tlustý smradlavý pán, co pil dvoulitrovou PEPSI LIGHT a vedle se oklepal zmoklý pes. Kouzlo je to tam, vážení, přestalo pršet!

Dvě opice z pouti a zhrzená pokladní

V sobotu jsem byla na pravé venkovské pouti, a dostala jsem plyšovou opici. O dvě hodiny později jsem byla v hospodě s pravými Kanaďany a dostala jsem opici druhou. Aneb, tak to dopadá, když si s váma po pěti Mastrech chce potykat číšník a donese vodku. (A to vše těsně předtím než se vedlejší stůl – slavící svatbu – rozhodne pozvat celou hospodu na šampaňské.)

O dva dny později už jsem byla jako rybička a vyšla na nákup do Kauflandu. K mému překvapení bylo stání ve frontě natolik zábavné, že jsem dokonce vypnula mp3 (!) a poslouchala lidi kolem.

1. Starší manželský pár se do krve pohádal, jestli koupili dost housek, přičemž oba měli dojem, že jich je málo, ale ani jednomu z nich se od pokladny nechtělo jít tu štreku k pečivu.*

2. Dvě zhruba čtrnáctileté a docela zmalované holky řešily ‚Jarina‘, ale nevím, kam došly, protože poslední, co jsem slyšela, bylo: „Hej, BéTéWéčko, jak jsi mluvila o Jarinovi. Tak včera, ne… Hodila jsem na něj WéTéeFko, co mu jako je, ale on jen LOL, tak já tež… Takže mysliš, že dobre?“ Skoro se mi zdálo, že se s tou otázkou otočila na mě. Naštěstí nechtěla odpověď. Neměla bych na to co říct. Snad jen: OMG!

3. Konečně zlatý hřeb nastal přímo u placení. Asi tak šedesátitelý pán řekl paní pokladní: „Těch rohlíků mám osm, slečno.“ Paní sáček vzala a pečlivě přepočítala každý rohlík… došla taky k číslu OSM a namarkovala ho. Pán se pokusil o milý tón: „Vždyť jsem to říkal:).“ Paní se na něj ani nepodívala a dost nahlas na to, aby to slyšela celá fronta, řekla: „Ale já už chlapům NEVĚŘÍM, víte?!“

* Fronta na pokladnu je asi živnou půdou pro manželské hádky. Jednou jsem tam dokonce slyšela tu nejlepší a nejkratší hádku:

Žena: „Jéé, zapomněli jsme na tyčinky.“

Muž: „S tvou prdelí bys měla kupovat činky a ne tyčinky.“

A bylo ticho.

Vskutku prozaická práce

Jeden kolega nemluví. Mezi ostatními je docela oblíbený, ale nemluví. Usmívá se, ale nemluví. Když se něco pokazí, je smutný, ale nemluví. Když nad tím tak přemýšlím, nikdy jsem ho neslyšela ani telefonovat a i na pozdrav kývne, aby nemusel říct „Dobrý den“. Lidi si na to zvykli a všechno plynulo svou cestou, až jednou přišel do kanceláře a pravil: „…ZASRANÝ auditoři…“

…Asi nebyl dosud žádný důvod ke stížnostem.

Během jednoho dne odešly na věčnost dvě skartovačky. Jedna mi tak trochu spadla a já se cítila provinile. Když ale pár hodin nato vypověděla i ta druhá, myslím, že prostě jen nadešel jejich čas. Nebo že by byly jak Filemon a Baucis?

Dar

"Mám zvláštní dar něco pokazit vždy chvíli poté, co mě někdo pochválí.

K mé smůle jsem šikovná, což mi každý den minimálně jeden člověk řekne…"

(Enykl)

Výluka tramvají mění lidi

Jak jsem již jednou psala, nevlastním řidičák, protože doufám, že do několika let dojde ropa. A taky to v dnešní společnosti považuji za jistý druh rebelství. Sice je to zhruba stejně tak odvážné jako rozkopat starou nefunkční ledničku v místě, kde je likvidují, a nebo přelézt pásku s nápisem „nevstupujte za tuto pásku“ a následně se tam vyfotit (:)), nicméně nějak to obhájit musím, a říkat, že jsem rebel, že tím protestuji nebo chráním životní prostředí, zní líp, než prostě přiznat, že se bojím silnic, aut, značek, uprostřed křižovatky stojících policistů, semaforů, stěračů a hlavně šaltrpáky.

Proto jezdím MHD, což mi nevadí, pokud zrovna není výluka a najednou se nezačnou všichni davově hrnout do přistaveného autobusu, který stejně za dvě minuty pojede znovu!

Výluka mění lidi. Při přestupu na náhradní dopravu se na mě všichni tak tlačili, že jsem měla chuť je zabít. Ale neudělala jsem to, protože jsem si oběma rukama musela držet tašku, aby mě neokradli. Do toho se starší paní s taškou na kolečkách surově obořila na holčičku v růžovém, která velmi roztomile radila tatínkovi: „Cvakni si jízdenku, tati, CVAKNI, mohl by tady být revizor!“ Reagovala na to podrážděně: „Cože?! Revizor?! Maličká, tady mě nutió přestupovat na ňáké blbé autobus a eště sem pošló revizora? To ať si zkusijó! To uvidió!“ což zopakovala ještě tak třikrát.

Ale nic, nebudu nadávat na spolucestující, protože každý má své mouchy. Narážím na to, jak jsem jednou jela s kamarádkou vlakem trasu Olomouc – Ostrava a celou cestu jsme se před plným kupé bavily o tom, jak děsně jsme inteligentní, jak dobré jsou naše seminární práce, které jsou málem hodny vydání a jak máme samá Áčka ze zkoušek, přičemž jsme v půlce cesty zjistily, že jsme při vší té inteligenci nastoupily na špatný vlak a zpátky jsme se skoro z hranic se Slovenskem dostávaly jen velmi těžko a navíc courákem, co stál u každé vrby. V něm už jsme mlčely.

Práááááázdniny

Nádherné, sluncem zalité prázdniny plné polehávání u bazénu, čepované kofoly a zmrzliny už nejsou realitou od té doby, co jsou červenec a srpen jedinými měsíci, kdy se dá něco vydělat, a nevydělá-li se, jsou prázdniny leda tak plné polehávání na bytě, čepované vody z vodovodu a suchých housek.

Protože studuji psychologii, výběr práce byl jasný - něco sofistikovaného, co pomůže lidem kolem mě lépe žít a mně obohatí nejen finančně.

Tak jsem skončila v účtárně. Společnost mi dělají tuny faktur, kancelářské sponky, kalkulačka, scanner a červená děrovačka. A můžu vám říct, že práce, při které nemusíte být ani trochu empatičtí a nemusíte poslouchat nic jiného než CVAK, CVAK, CVAK, má něco do sebe. Vidíte jasné výsledky úměrné vaší práci; šanony jsou vyrovnané; když něco chcete najít, většinou se vám to podaří; vše má jen jednu možnou interpretaci; ve 4 padla a rozhodně nad svou prací neuvažujete dlouho do noci.

Je to docela osvobozující pocit, ale ten měsíc bude stačit. Nedostatek kreativní činnosti si asi vybírá svou daň, najednou mám totiž nutkání si po večerech kreslit a lakuju si nehty barevnými laky. Tož eště tři a pul tydne a mam zarobene.


(Příští týden možná povýším a budu moct i skartovat. Skartování je super. Naposledy, když jsem skartovala, strašně mě to bavilo a každý průchod listu jsem komentovala hlasitým "ÚÚÚ ŽŽŽžžžžžžžž Ž" a dokonce do odnášely i čisté papíry, když byly všechny nebezpečné dokumenty zničeny. ...bylo mi 5)

Turecké listy

1. Mámo, jede s náma Julínek!

Nikdy jsem netušila, jak je šíření fámy rychlé. Se sestrou často lidi kolem (patřící do našeho zájezdu) nazýváme jmény těch, komu se podobají, aby bylo následně jasno, o kom mluvíme. Vyhneme se popisu „ten vysoký – dobře rostlý – na krátko ostříhaný – prošedivělý pán v dobré košili“ a řekneme prostě „Julínek“. Jenže když jsem zrovna sestře řekla, že „Julínek už vstal, tak bychom se taky měly jít odbavit“, slyšel to za mnou sedící pán a už jsem ho slyšela říkat: „Mámo, dívej, jede s náma Julínek!!!“ …A nezbývalo než doufat, že mu bývalý ministr ničím neublížil a nebo, že si to s ním aspoň nebude chtít vyřídit.

2. Vy přepravujete nůž?!

Sotva jsem se dosmála obrázku přeškrtnuté bomby, dýky a pistole na ceduli při odbavování (kdo by s sebou nosil na palubu nůž?) a pohoršeně se podívala na slečnu přede mnou, která v příručním zavazadle měla sprchový gel, i když je to jasně zakázané, vzala jsem jako ostřílená letištní bojovnice svoji tašku, která prošla rentgenem a chtěla odejít. V tom na mě ale zavolal kontrolór: „Slečno, moment!!! Dejte mi tu tašku! Vy přepravujete nůž?!“ …No, zapomněla jsem si v kabelce jídelní nůž kdysi kdesi ukradený a z nostalgie schovaný. Slečna se sprchovým gelem se vítězně otočila, protože se celá odbavovací hala dívala na mě. Kdo by s sebou přece nosil na palubu nůž?

3. Místní zvířectvo

Za celý týden ani jeden turecký med, turecký sed a turecký záchod. Přestože Turci byli nadmíru pohostinní, velice milí a mírně úlisní, příroda mi dala jasně najevo, že nejsem zdejší. Během dvou dnů mě žahla medúza, klovl ptáček a kousla opice. …Kočce i ostatním zvířatům jsem se raději velkým obloukem vyhla, i když byla krásná. Nechtěla jsem opakovat sestřin debakl z předloni, kdy plavala k rackovi sedícímu na vodě, protože si myslela, že je nafukovací (což mu samozřejmě potom jen těžko vysvětlovala).

4. Turecký ideál krásy

Sotva jsem zjistila, že „Turci jsou na macatější“, brala jsem každý náznak zájmu jako urážku. Postupem času jsem si ale všimla zajímavé přímé úměry: ošklivému tlustému starému opilci v krámku mimo hlavní tržnici se líbí hodně tlustá, mladému prodavači v padělaném tričku holka dost macatá a řidič autobusu, který by se v Česku díky své postavě jako vystřižené z reklamy na džíny mohl živit minimálně jako model přes spodní prádlo, dělal celou cestu oči na mě, a když jsem se koukala taky, kreslil mi srdíčka do mlhy na okně vedle sebe. Pokud ale moje teorie platí, chtěla bych vidět toho, kterému by se líbila holka hubená…

5. Zvracení do vody: 100 $