pátek 22. dubna 2011

čtvrtek 23. září 2010

nákupní láska

Podle nákupu prý poznáte, co je člověk zač. Proto vždycky, když jdeme nakupovat, nechám sestru shánět zboží a sama čas věnuju tomu, že koukám klukům do vozíku. Jakmile nakupuje plínky nebo třista konzerv žrádla pro kočku, vím, že tudy cesta nepovede. Včera se vedle mě vynořil asi třicetiletý muž a ve vozíku měl Bake rolls, Coca-colu, drahé sýry, celozrnné pečivo a Harribo berries. Hned jsem zbystřila. V obličeji navíc vypadal jako můj dobý kamarád medik, tak jsem si hned odvodila, že bude nejspíš lékař. Když si vybíral jogurt, postavila jsem se hned vedle k zubním pastám a nenápadně sledovala, po kterém sáhne. Vybral si Banánový Müller mix, čímž u mě získal další body. Když potom procházel kolem mě a nesměle se usmál, bodové skóre se navýšilo ještě víc. Prošel ale bez zastavení a směřoval k pokladnám. Já zůstala stát a čekala na sestru, až si mě najde. Po asi třech minutách se ale objevil zase u mě, opět mě sjel pohledem, usmál se a profičel dál. Když tohle zopakoval potřetí, došlo mi, že mě nejspíš chce oslovit a neví jak. Určitě si všiml, že v mém nákupním vozíku jsou stejné věci jako v jeho a že to už něco vypovídá! Počtvrté už to prolomil. Zastavil se u mě, začervenal se a řekl: "Promiňte, slečno... je mi to trapné, ale... musím se zeptat... jak dlouho tady ještě budete stát a blokovat pasty? Já bych si rád jednu vzal."

pondělí 9. srpna 2010

ČEZt práci!

Po ránu, když otevírám okno kanceláře na vyvětrání, před obědem, když vyhlížím, kdy už přijdou kolegyně, i před koncem pracovní doby, kdy v polospánku opouštím kancelář, kdykoliv vykouknu z okna, vidím na protější vchod do ČEZu, před kterým stojí tři muži v obleku, pijí kávu z automatu a kouří. Jen v pátek nejsou v obleku, protože pátek je casual den. Ačkoliv se jedná o kombinaci smradlavé závislosti a břečky bez kofeinu, hned mě přepadla závist – co je to za pozici, já to chci dělat taky! Stát ve slušivých šatech před vchodem, pít kafe a kouřit. A brát za to peníze. Ale nestěžuju si. Nejsem vybíravá. Je mi jedno, jestli sedím ve velkokapacitní nebo samostatné kanceláři. Třeba za takovou stovku na hodinu bych seděla klidně i na ježkovi. A co vím, třeba za mnou jednou přijde pán z ČEZu a zeptá se mě, co to mám za pozici, že beru peníze za celodenní koukání z okna, že by to chtěl dělat taky.

čtvrtek 29. července 2010

Poctivá zlodějna

Existuje prý skupina zlodějů, kteří se mstí majitelům bytů, kde nic neuradnou, tím, že jim znehodnotí majetek. Vysypou obsah ledničky na koberec, rozstříhají dětem hračky, neopravitelně zničí dveře, poškrábou teflonové pánve nebo usekají židlím nohy. Hned po přečtení této zprávy jsem se zamyslela nad tím, že máme vlastně pronajatý byt v Olomouci i přes prázdniny, kdy tam nikdo nejezdí, dveře nedoléhají tak, že by se pod nimi mohl zloděj proplazit a s trochou snahy by mohl snad i projít, a uvnitř bytu není nic kromě staré sedačky, úplně prázdné ledničky (i přes školní rok, natož o prázdninách), již poškrábané teflonové pánve, nedoléhajících parket a starých rozvrzaných židlí na kolečkách. Uvědomila jsem si, že je nejen jasné, že každý vloupavší by se naštval, ale také to, že jediné, co by odneslo nájezd těchto zlodějů, by byl na posteli provokativně rozvalený Markus. Při nejbližší možné cestě jsem běžela do olomouckého sídla, otevřela dveře a se zatajeným dechem zamířila do pokoje. Ani nevíte, jak se mi ulevilo, když spokojený Markus nic netušíce seděl na posteli a nebyl rozpáraný ve švu. Měli by přestat na net dávat poplašné zprávy. (Dala jsem mu vlastního medvídka, aby případný zloděj neublížil přímo jemu)

sobota 10. července 2010

Otevřená sousedka

Scéna: Výtah, v něm dvě osoby, Enykl (EN) a sousedka (SO), zrcadlo a na něm přilepený papír s informací, že v určené dny nepoteče teplá voda. Trapné ticho.

SO: Ze školy, ze školy…?

EN: Už mám prázdniny...

SO: mhm…

EN mlčí, prohlíží si nápis

SO: nepoteče voda…

EN: jojo…

SO mlčí

EN: To je blbé…

SO: jojo…

EN: takové omezení, no…

SO: to jo. mívám dost mastné vlasy a ještě k tomu… já to musím mít každý den… tak je to pak hodně blbé

EN: :-O no… to asi pak je! ......tak nashledanou

…až odpoledne EN dojde, že SO chtěla říct, že to (vlasy) musí MÝT každý den, ne že „to“ musí mít každý den.

EN: ahá!

pátek 9. července 2010

Blogomorka obecná


Na mých oblíbených blozích (? Hnusné slovo) asi řádí blogomorka. Začalo to Aseedim, který radši zkrátí poselství článku do dvou vět a facebookuje (a děsí mě, že to chápu), nejhlubší ránu zasadil Markus, kterého hledám a hledám, protože slíbil prázdninový návrat a už jsou přece 9 dní prázdniny! Pseudointelektuálka to docela drží, ale už nepíše tolik, a Marui od půlky května depresivními tématy skončila… zamýšlela jsem se dlouho, čím by to mohlo být, až mi uniklo, že i můj blog docela chřadne. Přitom se toho děje tolik! (nebo přinejmenším něco se určitě děje). Proč to teda tak je? Myslím, že je to tím, že po devíti týdnech, kdy jsem si v kuse vypracovávala otázky na státnice (protože tři roky předtím nebyl čas), neumím už psát jinak než v odrážkách.

- Proč je šikanovaný obtloustlý kluk, který neumí na gymplu hrát florbal ani na kytaru, příchodem na vysokou povýšen na největšího alfasamce a když se při pitvě rýpe ve štítné žláze, holky na něm můžou oči nechat?

- Na naší katedře je dost nevyrovnaný poměr kluků a holek. Zhruba to vychází, že na 50 holek připadá 10 kluků. Co z toho vyplývá? Ne, není tomu tak, že jednomu klukovi náleží 5 děvčat, která ho oblažují svou přítomností, spíš jsme je přestali brát jako kluky. Takže chlapci v naší třídě vědí přesně, který vyučující je přitažlivý a proč, jaké jsou barvy letošního jara a někteří z nich si už začali vést menstruační kalendář.

- Proč kluk, který sedí sám v kavárně, vypadá jako bohém, kdežto samotná holka v kavárně vypadá jako nevyzvednutá?

- S někým si píšete přes internet, nějak si ho představujete, a potom ho uvidíte. Nemusí nastat zákonitě zklamání? Tak nějak pofidérně si zakládám na tom, že všechny své facebookové přátelé znám osobně, i když už bylo uděleno pár výjimek. Nechráním si soukromí. Jen je jasné, že takový průměrný návštěvník FB profilu toho zjistí hodně. Že jsem sledovala hokej, že se mi líbí Cody Lambert a piju Hoegaarden. Ale na informaci o tom, jestli mám rovnátka nebo velkou prdel se žádný dotazník na FB neptá.

- Proč se na někoho malé děti v tramvaji usmívají a na mě jen vyděšeně koukají, i když se na ně snažím být milá?



sobota 29. května 2010

Autentické bytí

„…a když přide revizor, tak mu řeknu, že mi eště nebylo 18 a tak nemusim platit. :D“

„Vole, i pod patnáct platiš, jen miň, ne?“

„Vubec. Prostě na něj vybalim, že sem ročnik 93 a ma smulu…"

„Počkej vole, jestli si ročnik 93, tak ti je 17 a ne 15.“

„Hej vole, ty si chuj, snad šestnáct, ne?“

„TY SI CHUJ! Je tok 2010, tak když si ročnik 93, je ti 17!“

„Vole, ne asi… segra je ročník 93 a je ji 16! Kokote!“

„Hej vubec, si to odečti, ne?“

„Tak snad vim, kolik je segře, ne?“

„Chuju, řikam ti – ODEČTI SI TO!!! 2010 minus 93 je 17... nebo kolik...“

„…… …… …… viš co? …jebu ti na to.“

„Jo, jebat.“

středa 12. května 2010

Žádná Rowlingová

Poslední dobou každý umírá. Verecký, Balabán, Motejl… konkrétně prostřední jmenovaný mě ale nějak ne a ne opustit. Když pominu citovou vazbu na člena jeho rodiny a čtyři otázky (a odpovědi) na jednom jarním autorském čtení, neznala jsem ho. A on neznal mě.

Úplně poprvé, když jsem si nechávala podepsat knihu a chtěla jsem, aby tam napsal věnování, podepsal se jen jménem, a nechal mi vzkázat, že není Rowlingová, aby psal věnování lidem, kterým knihu nevěnuje :)

Tak proč je mi to tak zatraceně líto? Co se pro mě změní kromě toho, že nebudu nenápadně vyzvídat každý měsíc, jak je na tom případná nová kniha, a nebudu obcházet půl Ostravy, když ho potkám ve městě a budu chtít pozdravit?

A protože nás v Literatuře na gymplu učili, že spisovatel za sebou nechává jako největší dědictví své dílo, můžu si dokola pročítat jeho knížky, ve kterých mám na záložkách vypsané své oblíbené pasáže a slovní spojení, těšit se na poslední knihu, která prý ještě vyjde, a přemýšlet nad tím, jestli mě ještě někdy nějaký spisovatel takhle osloví. A jestli to vůbec chci.