Asi přijde něco velkého… protože se jako vždy před zvláštní událostí dějí nevšední věci. Psi se chovají divně.
Dřez se sám plní. Kdykoliv umyju nádobí a opustím byt, dřez se naplní. A čím více toho umyju, tím více je v něm špinavého, když se vrátím. Je mi to záhadou. Nejspíš bydlím s Ježíškem, protože nikdo jiný nemůže mít takovou praxi v tajném nahromaďování věcí na určené místo. Nicméně bych 100× radši valila do kopce mramorový balvan, než se starala o tento dřez.
V Mekovi jsem si objednala dva cheeseburgery. Prodavačka se otočila dozadu, jemně řekla: „čtyřicet korun“, …poté se otočila na mě a zařvala mi do obličeje: „DVA ČÍSBURGRY!!!“Sice se omluvila, když jí došlo, že si spletla strany, ale i tak…
…dejte na mě, sbalte svá evakuační zavazadla a přichystejte si je ke dveřím, něco přijde!
Když ve společnosti řeknete, že nemáte Facebook, sklidíte zhruba stejnou reakci, jako byste řekli, že se rádi producírujete před školkou nazí. Prostě jsem se musela smířit s tím, že dnes už nestačí mít vlastní rodiče, telefon, právníka, psychologa, názor, kreditní kartu a blog. Kdo nemá facebook, prý nežije. Takže beru myš do svých rukou a žiju.
Jak známo, člověk si sousedy ani rodiče nevybírá a proto by na mě ani neměl nadávat. Umíte si představit, o co horší je pocit, že nemůžete nadávat ani na někoho, koho jste si vybrali. A tím myslím spolubydlící.
Jak známo, člověk potřebuje opravdu velký šok, aby změnil nějaký svůj ustálený způsob života nebo přesvědčení. Třeba traumatický zážitek s ženou udělá z muže homosexuála, velká katastrofa přivede mnoho lidí k víře. A něco podobného se stalo nedávno i mně.
Jak známo, člověk, který se nějakou cestou dozví, že by se v budoucnu mohlo stát něco hrozivého, tomu chce za každou cenu předejít. A proto… jsem začala uklízet.
V neděli jsem přijela po dvou měsících do svého Olomouckého sídla (ano, studentský byt) a ten výjev, co se mi tam naskytl, by otřásl snad každým. Převrátilo se ve mně snad úplně všechno a to od názoru na úklid, přes lenost, až po žaludek. Vždycky jsem byla k nepořádku spíš nevšímavá, ale TOHLE bylo asi i na mé protinepořádkové bariéry ve vnímání moc. Nejednalo se o obyčejný (nebo studentský) nepořádek, jako jsou poházené kusy oblečení, chuchvalce prachu a všude na zemi vlasy, tyto věci považuji za docela sympatickou známku toho, že v bytě někdo bydlí. Ale hnijící kusy jídla, ulepené skleničky uklizené v kredenci, plnodalšíchvěcíkterésnadanineumímpopsat a toustovač, který žije vlastním životem a nebyl-li by přilepen kdovíčím na místo, určitě by si rád i někam zašel, už mi tak free svědectvím toho, že tady bydlí nespoutaní mladí lidé, nepřipadá. Opravdu, chyběly mi tam už jen tetované myši. Takže jsem asi konvertovala k obsesi zvané pořádek a svatosvatě slibuju, že i svoje budoucí děti k němu povedu (i když jsem si jako malá byla jistá, že moje děti budou znát jen zábavu, Coca-colu a Nutelu), protože vážně nechci, aby si jejich budoucí spolubydlící zašli na záchod radši ve vlaku, protože to pro ně bude čistější volba.
Největším překvapením ale bylo, když přišla spolubydlící, která to má všechno nejspíš na svědomí, a jediné, na co se zeptala, bylo, kam jsem dala ten „bordelník ze dřezu“ (nejspíš tím myslela kdysi dávno bílý košíček z odtoku, který byl ale v době, kdy jsem ho nalezla, doslova neodlučitelně spojen s kusy jídla). Kam jsem dala ten BORDEL Z BYTU, to už ji ale asi nezajímalo.
Aneb, jak to dopadá, když znáte jen jedno z dvojvaječných dvojčat a druhé jste nikdy neviděli.
SMS:
Já: „Ahoj Jirko, zrovna jedu do Olomouce a naproti mne sedi kluk, co se smeje uplne jako ty. Odpovidal by i vekem, jinak si ale moc podobni nejste. Neni mozne, ze je to ten tvuj bratr??“
Jirka: „Jj, to bude on. Zitra ma v Olomouci zkousku, tak dneska jel.“
Já: „Tak to je dobre. Vis co, tak mu neco napis, abych videla, jestli vytahne mobil.:)“
Jirka: „Napsal jsem mu, aby se usmal na holku naproti. Usmal se?:)“
Já: „Neusmal... A prave vystoupil v Hranicich na Morave. Tak to as nebude on, co?“
Jirka: „TO ASI NEBUDE ON!!!!>:o“
Já: „Tim se vysvetluje, proc jste si nebyli moc podobni.“
