čtvrtek 30. října 2008

Je to nemožný, už není nemožný!

Ve statistice nás učili, že pravděpodobnost je číslo, které je mírou očekávatelnosti výskytu jevu a že nabývá hodnoty 0 – 1. Přičemž P = 1 je JEV JISTÝ a P = 0 je JEV NEMOŽNÝ. Demonstrovali to na hodu kostkou. „Když hodíme kostkou jednou, padne číslo, když milionkrát, vždy padne číslo. Pravděpodobnost, že padne číslo je tedy 1. Ať ale házíme kolikrát chceme, nikdy nám nepadne sedmička. Pravděpodobnost, že na kostce padne sedmička je 0.“

Ověřovala jsem toto pravidlo v praxi. Kdykoliv jsem ***** napsala, on neodepsal. A to, ať k tomu měl důvod nebo neměl, ať na mě byl naštvaný nebo nebyl, ať jsem mu psala jednou nebo milionkrát, ať spal nebo nespal. Prostě dostat od ***** SMSku je jev nemožný. Začala jsem se s tím sžívat, když tu náhle… jednoho pátečního večera přišla SMS, která popřela všechny zákony statistiky.

PŘEPIŠTE UČEBNICE, ODEPSAL!





středa 29. října 2008

Divadelní krev

Patřím mezi lidi, co neradi něco vyhazují. A protože nechci, aby můj pokoj vypadal jako sběrný dvůr, tak jsem se v průběhu let naučila nebrat si věci domů. Už vůbec ne upomínkové předměty: podtácky z hospod, sirky z hospod, sklenice z hospod, vizitky hospod, apod z hospod. Došla jsem až tak daleko, že si vlastně domů neberu vůbec nic. Nerada nakupuju, a když už, tak něco, co se kazí – pokud možno rychle, aby byl důvod to vyhodit. Nedávno jsem našla v šuplíku dvě tuby s divadelní krví. Jednou jsem ji použila na maškarní, když jsem šla za oběť a od té doby mi leží v šuplíku. Při každém úklidu ji vezmu do ruky, popřemýšlím, odkud ji mám, vzpomenu si na večírek a vrátím ji zpět. Přece to nevyhodím, je to drahá věc a může se ještě někdy hodit. Tenkrát se hodila. Chtěla jsem být co nejvíc zkrvavená, abych svým kostýmem upoutala jistého kluka. No, kluka. Už to tak moc kluk není, ale muž to teda není vůbec. Kdyby byl holka, napsala bych slečna, ale.. ale to je vlastně jedno! Protože jsem ho stejně neupoutala. Ani nevím, proč jsem chtěla. (A proč jsem to dělala kostýmem?!) Ale stejně jako si neberu ráda věci do bytu, protože je potom neumím vyhodit, tak samo si nerada vpouštím lidi do svého soukromí. Jednoduše proto, že je pak neumím jen tak lehce vyhodit. Potom ale v „šuplících“ nacházím různé artefakty, které pokaždé vezmu „do ruky“, popřemýšlím, odkud je mám, vzpomenu si na večírek a vrátím je zpět. Přece je jen tak nevyhodím, i když očividně zabírají místo jiným. A co teď s tou krví?


"pravý" blog.

Nějak se mi pořád trochu příčí psát si „normální“ blog. Když jsem si začala blogovat, docela jsem odsuzovala lidi, co si píšou "pravý" blog. Jakože o sobě, o svém dni, pocitech apod. nějak jsem nechápala, jak to můžou tak veřejně ventilovat, vždyť se k tomu může kdokoliv dostat - rodiče, kamarádi, nepřátelé... ale přecejenom mě přemohla touha zanechat po sobě na internetu nějakou stopu a tak jsem založila svůj prablog: ledna.blog.cz. Psala jsem si tam, co se mi líbilo i nelíbilo a hlavně, co jsem si vymyslela i nevymyslela. Ale teď.. už nějakou dobu, tak 4 měsíce, to nejde. Normálně mi to přestalo jít. Mám prostě děsnou chuť, založit si blog a psát si tam o sobě. Nemuset každý zážitek přepsat do třetí osoby a… co si budeme povídat… často mu i přimyslet konec, protože všechno, co se mi děje je jaksi v normě a nebo se táhne děsnou dobu než se něco stane, takže by to bylo v celku globálně nezajímavé.
A když jsem u toho, další věc, co mě držela před tím krokem založit si „pravý“ blog bylo, že nechápu, kdo by mě četl, protože neumím každý den glosovat s nadhledem a vymýšlet barvité příměry, vědecky publikovat, či na svou stránku umisťovat množství písniček a odkazu na videa. A nemůžu si stěžovat, když nic z tohohle neumím nebo nehodlám dělat, že mě nikdo nebude číst. Sama takové blogy nečtu. Když k tomu připočtu, že moje problémy jsou často cyklické a tím i nudné, nemusím se v podstatě vůbec bát toho, že mě někdo bude číst. :)
Tak je nasnadě otázka: Proč si to nepsat do Wordu nebo na kus papíru, když to stejně nikdo jiný číst nebude… a když bude, bude to někdo, kdo ví, že jsem to psala já, tudíž buď bude stejně vše vědět a nebo to nebude vědět, protože mu to nechci říct… Nehledě na to, že přetrvává původní obava z toho, že ten blog najde někdo nepovolaný? Odpověď? – Asi nedám sama sobě pokoj, než to udělám.

Musím začít něčím tradičním. Co se stalo dneska? Dneska se udála jen jedna věc – a to, že jsem si koupila návleky na nohy, které jsou pletené a tak příjemné, že se mi nechce je sundávat – o tom sem přece nemůžu vyplodit článek!