úterý 16. února 2010

Je váš blog příliš úzký?

Právě mě ze spokojeného facebookování za kulisy televize vytrhla hláška z reklamy. Mužský hlas se dramaticky zeptal: „Je váš blog příliš úzký???“ * Bylo to natolik podmanivé, že jsem se na chvíli zamyslela, jestli tomu opravdu tak není, popř. co pak s tím. Jako by nestačilo, že společnost činí značné nároky na lidskou vizáž, teď ještě budu muset měnit proporce blogu? I když, tam by to bylo aspoň jednorázové. Něco jako implantovat ženám do genetické výbavy gen, který by zaručoval permanentní linku kolem očí a dlouhé husté řasy, když je značně neekonomické vše den co den ráno kreslit a večer mazat.

(*jednalo se o reklamu na WCčistič Harpic Max a myšlen byl WCblok.)

Tak jsem se nad šířkami zamyslela, až jsem narazila na blogy holek, které se podporují v anorexii. A ani přes veškerou snahu z toho vtipný článek nevytřískám. Většina z nich má 13 – 17 let, detailně popisují svůj jídelníček a tu a tam přidají i fotku svých neskutečně tlustých pětačtyřiceti kil. Zbytek obsahu tvoří tipy, jak se stát anorektičkou, a moudra typu: „Vteřinu na rtech, roky na stehnech“, popř. „Minutu v puse, roky v pase“

Tato vlna se nazývá THINSPIRATION / THINSPIRATIO. Každá dívka si na internetu najde svoji THINSPO, což je její hubnoucí vzor, a snaží se být jako ona. Pro některé je THINSPO dokonce modelka z kampaně proti anorexii.

A co jsem se dozvěděla? (citace) Dívka, která se chce stát anorektičkou, by měla jídlo vždy rozžvýkat a potom vyplivnout, jíst nahá před zrcadlem, nikdy nesmí jíst po čtvrté hodině odpoledne a pokud bude opravdu hladová, má sníst pilulky proti pálení žáhy, měla by nosit gumičku na zápěstí a pokaždé, když dostane chuť na jídlo, za ni zatáhnout a pustit, počítat kalorie, sbírat obrázky modelek a nosit je pořád u sebe, po každém soustu vypít půllitr vody, představovat si, jak vypadají potraviny v žaludku či jinak si odůvodňovat, proč jsou nechutné, popřípadě si je přesolovat a přepepřovat, aby jí nechutnaly, kručení břicha ve škole zastavit úderem pěstí do žaludku, nikdy nesmí jíst nic většího než je její pěst, když bude hlad skutečně k nevydržení, musí pít horkou vodu a kousat ledové kostky, vážit se večer a oblečená, vyfotografovat se ve spodním prádle a pokaždé před jídlem se na fotografii dívat, ale hlavně musí občas vylít sladkou limonádu, vysypat balíček chipsů či zašpinit talíř a nechat obaly povalovat na stole, aby to před rodiči vypadalo, že něco snědla, a při splachování jídla do záchodu dát pozor na to, aby tam poté nezůstaly kousky jídla, které by ji prozradily. „Stopy zanechává např. špenát nebo různé omáčky. Prostě rači spláchni víckrát.“ A až bude úplně nejvíc nejhůř, má se točit dokola, dokud se nebude cítit malátně, všechno jídlo z ledničky polít saponátem, aby ho znehodnotila, a proti bolestem z hladu se schoulit do klubíčka, anebo to zaspat.

„Jdi nakupovat a zkus si oblečení, které by sis chtěla koupit až zhubneš. Vem si tu velikost, na kterou chceš zhubnout a pak si v kabince štípej do přebytečného tuku a uvidíš jak se ti hned zprotiví jídlo nechceš přece přidávat jídlem k těm špekům co už máš! … Obezita je odporná!! Pamatuj si, že THINSPIRATION je váš nejlepší přítel.“

Tak jo, jsem odporná, ale co? Aspoň mám úzký blog!

čtvrtek 11. února 2010

Sympaťák

Dnes se mi již potřetí stalo, že mě při zběžném pohledu do novin zaujal portrét muže, a sotva jsem si řekla „Ten je ale pěkný!“, dočetla jsem se v titulku, kolik lidí zabil. Tak mě napadá, jestli ta uniforma, o které kartářka mluvila, nebude vězeňská…

Aspoň by to ale řešilo problém s oblékáním. Kdysi, když mi byly asi tři, tak jsem prý schovala tátovy kalhoty (které se mi líbily), abych se ochránila před opotřebením a následně dala svému spolužákovi ze školky Martínkovi (který se mi líbil), až do nich doroste. Nesetkalo se to ale s pochopením rodičů a kde jsou kalhoty teď, když by Martíkovi už určitě byly, netuším. A Martínka jsem neviděla 15 let. Člověk si něco plánuje a jak to pak dopadá…

úterý 9. února 2010

Takové jsou všechny

Byla jsem u kartářky. Předpověděla mi, že během tohoto nebo příštího měsíce se v mém životě objeví osudový muž, který se bude vyznačovat výraznou inteligencí a přemýšlivostí, bude mít tmavé vlasy a bude buď v uniformě, nebo s titulem. Takže teď paranoidně nahlížím do všech policejních aut, jestli tam náhodou nesedí tmavovlasý intelektuál.

Po pátečním rozhovoru s kamarádem bych ale radši než uniformovaného muže poznala nějakého gibona. Kamarád přírodovědec mě přesvědčoval dlouhou dobu o tom, že člověk není a ani nemůže být nikdy monogamní, že k tomu prostě není stvořen a všechny monogamní páry jsou jen dílem striktní kulturní normy, která u živočichů nemá obdoby. Kupříkladu pěnkavy mají natolik tolerovanou nevěru, že se samička nechá zásadně oplodnit samečkem alfa, který ale nemá zájem se o všechny své pěnkavy starat, takže takto oplodněná samička si najde samečka ve společenské hierarchii o třídu nižšího a nechá si jím pěnkavátka vychovat. A takové jsou všechny (Cosi fan Tutte)! Když jsem mu začala pod tíhou argumentů věřit a zesmutněla jsem, utěšil mě větou: „Neboj, není vše ztraceno, takoví giboni třeba… ti monogamní jsou.“

Den na to jsem byla na očkování. Sekla jsem sebou v ordinaci (reakce na vakcínu) i před ní (reakce na led), ale žádný inteligentní uniformovaný hasič ani gibon zrovna kolem nešel, tak jsem se v obou případech zvedla sama a šla dál. Však máme ještě víc jak měsíc a půl.

úterý 2. února 2010

To chce noční klid!

Minulý pátek jsme pozvedli nepozvenutelné. Po dlouhém hledání hospody, kdy jsme svoje požadavky z „dobré pivo, příjemná hudba, pohodlné posezení, pěkná obsluha“ zredukovali na „místo k sezení“, jsme skončili v brutálním pajzlu. Kam to jdeme, nám mohlo napovědět to, že před vchodem nebyl ani odhrnutý sníh. Mohlo nás koneckonců trknout i to, že jako jediná ze všech byla tato hospoda v pátek večer poloprázdná, nebo chcete-li poloplná. Šedovlasý pán sprostě nadával vedlesedící šedovlasé paní, tři gambleři krmili automaty a vyžilá servírka (která, jak jsem si všimla, slyšela i na „kurva-dones-mi-pivo“) čepovala podmírový Ostravar. Sotva nám donesla první rundu, už komandovala: „Tož pijte, mladí… rychle, bo už vam točim další, ať z vas něco mám.“

Po pár minutách přemlouvání a dvou Ostravarech vytáhl kamarád housle, které měl, protože přišel rovnou z hudebky, a začal hrát. Na přání. Vše se obrátilo: Gambleři nechali automaty automatama a přišli si sednout blíž, servírka vypnula jukebox, šedovlasý pán přišel poprosit o „nějakou romantickou pro tu jeho káču milovanou“. Bylo krásně, když tu…

…kde se vzal, tu se vzal pán v červené bundě: „No to nemyslíte vážně! Říká vám něco ‚Rušení nočního klidu‘?“ Byl neoblomný: „Okamžitě to sbal, tady se hrát nebude!!! Rozumíš?!“ Po několika prosebných pokusech povolil ještě poslední písničku. A když poslední, tak pořádnou! Nechali jsme si zahrát hymnu. I s tou slovenskou.

Potom se znovu rozřinčel jukebox a mince gamblerů, šedovlasý pán už zase zvýšil hlas na tu svojí, my odešli a pán v červené bundě měl konečně svůj (noční) klid.