Minulý pátek jsme pozvedli nepozvenutelné. Po dlouhém hledání hospody, kdy jsme svoje požadavky z „dobré pivo, příjemná hudba, pohodlné posezení, pěkná obsluha“ zredukovali na „místo k sezení“, jsme skončili v brutálním pajzlu. Kam to jdeme, nám mohlo napovědět to, že před vchodem nebyl ani odhrnutý sníh. Mohlo nás koneckonců trknout i to, že jako jediná ze všech byla tato hospoda v pátek večer poloprázdná, nebo chcete-li poloplná. Šedovlasý pán sprostě nadával vedlesedící šedovlasé paní, tři gambleři krmili automaty a vyžilá servírka (která, jak jsem si všimla, slyšela i na „kurva-dones-mi-pivo“) čepovala podmírový Ostravar. Sotva nám donesla první rundu, už komandovala: „Tož pijte, mladí… rychle, bo už vam točim další, ať z vas něco mám.“
Po pár minutách přemlouvání a dvou Ostravarech vytáhl kamarád housle, které měl, protože přišel rovnou z hudebky, a začal hrát. Na přání. Vše se obrátilo: Gambleři nechali automaty automatama a přišli si sednout blíž, servírka vypnula jukebox, šedovlasý pán přišel poprosit o „nějakou romantickou pro tu jeho káču milovanou“. Bylo krásně, když tu…
…kde se vzal, tu se vzal pán v červené bundě: „No to nemyslíte vážně! Říká vám něco ‚Rušení nočního klidu‘?“ Byl neoblomný: „Okamžitě to sbal, tady se hrát nebude!!! Rozumíš?!“ Po několika prosebných pokusech povolil ještě poslední písničku. A když poslední, tak pořádnou! Nechali jsme si zahrát hymnu. I s tou slovenskou.
Potom se znovu rozřinčel jukebox a mince gamblerů, šedovlasý pán už zase zvýšil hlas na tu svojí, my odešli a pán v červené bundě měl konečně svůj (noční) klid.
Žádné komentáře:
Okomentovat