čtvrtek 23. září 2010
nákupní láska
pondělí 9. srpna 2010
ČEZt práci!
Po ránu, když otevírám okno kanceláře na vyvětrání, před obědem, když vyhlížím, kdy už přijdou kolegyně, i před koncem pracovní doby, kdy v polospánku opouštím kancelář, kdykoliv vykouknu z okna, vidím na protější vchod do ČEZu, před kterým stojí tři muži v obleku, pijí kávu z automatu a kouří. Jen v pátek nejsou v obleku, protože pátek je casual den. Ačkoliv se jedná o kombinaci smradlavé závislosti a břečky bez kofeinu, hned mě přepadla závist – co je to za pozici, já to chci dělat taky! Stát ve slušivých šatech před vchodem, pít kafe a kouřit. A brát za to peníze. Ale nestěžuju si. Nejsem vybíravá. Je mi jedno, jestli sedím ve velkokapacitní nebo samostatné kanceláři. Třeba za takovou stovku na hodinu bych seděla klidně i na ježkovi. A co vím, třeba za mnou jednou přijde pán z ČEZu a zeptá se mě, co to mám za pozici, že beru peníze za celodenní koukání z okna, že by to chtěl dělat taky.
čtvrtek 29. července 2010
Poctivá zlodějna
sobota 10. července 2010
Otevřená sousedka
SO: Ze školy, ze školy…?
EN: Už mám prázdniny...
SO: mhm…
EN mlčí, prohlíží si nápis
SO: nepoteče voda…
EN: jojo…
SO mlčí
EN: To je blbé…
SO: jojo…
EN: takové omezení, no…
SO: to jo. mívám dost mastné vlasy a ještě k tomu… já to musím mít každý den… tak je to pak hodně blbé
EN: :-O no… to asi pak je! ......tak nashledanou
…až odpoledne EN dojde, že SO chtěla říct, že to (vlasy) musí MÝT každý den, ne že „to“ musí mít každý den.
EN: ahá!
pátek 9. července 2010
Blogomorka obecná
Na mých oblíbených blozích (? Hnusné slovo) asi řádí blogomorka. Začalo to Aseedim, který radši zkrátí poselství článku do dvou vět a facebookuje (a děsí mě, že to chápu), nejhlubší ránu zasadil Markus, kterého hledám a hledám, protože slíbil prázdninový návrat a už jsou přece 9 dní prázdniny! Pseudointelektuálka to docela drží, ale už nepíše tolik, a Marui od půlky května depresivními tématy skončila… zamýšlela jsem se dlouho, čím by to mohlo být, až mi uniklo, že i můj blog docela chřadne. Přitom se toho děje tolik! (nebo přinejmenším něco se určitě děje). Proč to teda tak je? Myslím, že je to tím, že po devíti týdnech, kdy jsem si v kuse vypracovávala otázky na státnice (protože tři roky předtím nebyl čas), neumím už psát jinak než v odrážkách.
- Proč je šikanovaný obtloustlý kluk, který neumí na gymplu hrát florbal ani na kytaru, příchodem na vysokou povýšen na největšího alfasamce a když se při pitvě rýpe ve štítné žláze, holky na něm můžou oči nechat?
- Na naší katedře je dost nevyrovnaný poměr kluků a holek. Zhruba to vychází, že na 50 holek připadá 10 kluků. Co z toho vyplývá? Ne, není tomu tak, že jednomu klukovi náleží 5 děvčat, která ho oblažují svou přítomností, spíš jsme je přestali brát jako kluky. Takže chlapci v naší třídě vědí přesně, který vyučující je přitažlivý a proč, jaké jsou barvy letošního jara a někteří z nich si už začali vést menstruační kalendář.
- Proč kluk, který sedí sám v kavárně, vypadá jako bohém, kdežto samotná holka v kavárně vypadá jako nevyzvednutá?
- S někým si píšete přes internet, nějak si ho představujete, a potom ho uvidíte. Nemusí nastat zákonitě zklamání? Tak nějak pofidérně si zakládám na tom, že všechny své facebookové přátelé znám osobně, i když už bylo uděleno pár výjimek. Nechráním si soukromí. Jen je jasné, že takový průměrný návštěvník FB profilu toho zjistí hodně. Že jsem sledovala hokej, že se mi líbí Cody Lambert a piju Hoegaarden. Ale na informaci o tom, jestli mám rovnátka nebo velkou prdel se žádný dotazník na FB neptá.
- Proč se na někoho malé děti v tramvaji usmívají a na mě jen vyděšeně koukají, i když se na ně snažím být milá?
sobota 29. května 2010
Autentické bytí
„…a když přide revizor, tak mu řeknu, že mi eště nebylo 18 a tak nemusim platit. :D“
„Vole, i pod patnáct platiš, jen miň, ne?“
„Vubec. Prostě na něj vybalim, že sem ročnik 93 a ma smulu…"
„Počkej vole, jestli si ročnik 93, tak ti je 17 a ne 15.“
„Hej vole, ty si chuj, snad šestnáct, ne?“
„TY SI CHUJ! Je tok 2010, tak když si ročnik 93, je ti 17!“
„Vole, ne asi… segra je ročník 93 a je ji 16! Kokote!“
„Hej vubec, si to odečti, ne?“
„Tak snad vim, kolik je segře, ne?“
„Chuju, řikam ti – ODEČTI SI TO!!! 2010 minus 93 je 17... nebo kolik...“
„…… …… …… viš co? …jebu ti na to.“
„Jo, jebat.“
středa 12. května 2010
Žádná Rowlingová
Poslední dobou každý umírá. Verecký, Balabán, Motejl… konkrétně prostřední jmenovaný mě ale nějak ne a ne opustit. Když pominu citovou vazbu na člena jeho rodiny a čtyři otázky (a odpovědi) na jednom jarním autorském čtení, neznala jsem ho. A on neznal mě.
Úplně poprvé, když jsem si nechávala podepsat knihu a chtěla jsem, aby tam napsal věnování, podepsal se jen jménem, a nechal mi vzkázat, že není Rowlingová, aby psal věnování lidem, kterým knihu nevěnuje :)
Tak proč je mi to tak zatraceně líto? Co se pro mě změní kromě toho, že nebudu nenápadně vyzvídat každý měsíc, jak je na tom případná nová kniha, a nebudu obcházet půl Ostravy, když ho potkám ve městě a budu chtít pozdravit?
A protože nás v Literatuře na gymplu učili, že spisovatel za sebou nechává jako největší dědictví své dílo, můžu si dokola pročítat jeho knížky, ve kterých mám na záložkách vypsané své oblíbené pasáže a slovní spojení, těšit se na poslední knihu, která prý ještě vyjde, a přemýšlet nad tím, jestli mě ještě někdy nějaký spisovatel takhle osloví. A jestli to vůbec chci.