sobota 29. května 2010

Autentické bytí

„…a když přide revizor, tak mu řeknu, že mi eště nebylo 18 a tak nemusim platit. :D“

„Vole, i pod patnáct platiš, jen miň, ne?“

„Vubec. Prostě na něj vybalim, že sem ročnik 93 a ma smulu…"

„Počkej vole, jestli si ročnik 93, tak ti je 17 a ne 15.“

„Hej vole, ty si chuj, snad šestnáct, ne?“

„TY SI CHUJ! Je tok 2010, tak když si ročnik 93, je ti 17!“

„Vole, ne asi… segra je ročník 93 a je ji 16! Kokote!“

„Hej vubec, si to odečti, ne?“

„Tak snad vim, kolik je segře, ne?“

„Chuju, řikam ti – ODEČTI SI TO!!! 2010 minus 93 je 17... nebo kolik...“

„…… …… …… viš co? …jebu ti na to.“

„Jo, jebat.“

středa 12. května 2010

Žádná Rowlingová

Poslední dobou každý umírá. Verecký, Balabán, Motejl… konkrétně prostřední jmenovaný mě ale nějak ne a ne opustit. Když pominu citovou vazbu na člena jeho rodiny a čtyři otázky (a odpovědi) na jednom jarním autorském čtení, neznala jsem ho. A on neznal mě.

Úplně poprvé, když jsem si nechávala podepsat knihu a chtěla jsem, aby tam napsal věnování, podepsal se jen jménem, a nechal mi vzkázat, že není Rowlingová, aby psal věnování lidem, kterým knihu nevěnuje :)

Tak proč je mi to tak zatraceně líto? Co se pro mě změní kromě toho, že nebudu nenápadně vyzvídat každý měsíc, jak je na tom případná nová kniha, a nebudu obcházet půl Ostravy, když ho potkám ve městě a budu chtít pozdravit?

A protože nás v Literatuře na gymplu učili, že spisovatel za sebou nechává jako největší dědictví své dílo, můžu si dokola pročítat jeho knížky, ve kterých mám na záložkách vypsané své oblíbené pasáže a slovní spojení, těšit se na poslední knihu, která prý ještě vyjde, a přemýšlet nad tím, jestli mě ještě někdy nějaký spisovatel takhle osloví. A jestli to vůbec chci.