čtvrtek 27. srpna 2009

Tak tohle neee

To jsem už tak letitá, že:

- V rádiu už mají speciální pořady s písničkami z 90’s

- Rohlíky stihly za dobu, co pamatuju, ztrojnásobit svou cenu

- Legíny dvakrát vyšly z módy

- Když mámě pomáhám v obchodě s taškami, nikdo z kolemjdoucích už to nekomentuje větou: „To máte dneska ale šikovnou pomocnici“

?


No nic… okurková sezóna… nic se neděje, kromě toho, že mi už tak půl roku chodí na mobil SMS zprávy o tom, kolik mi chodí mailů na adresu enkela@seznam.cz. Problém je v tom, že ta adresa NENÍ MOJE! A ani přes opakované výzvy se pan / paní Enkela neobtěžoval/a změnit si údaj na nastavení… a Vodafone s tím prý nic nemůže. Po chvilce googlování jsem přišla na to, že adresa patří očařce ze Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Nevím, jestli je blbá nebo slepá, obojí mi ale u očařky přijde dost neschůdné! …ach, kdyby tu adresu aspoň nepoužívala, ale chodí jí minimálně „Denní program operací“… těším se, až bude mít dovolenou, už aby to bylo!!!



středa 12. srpna 2009

Když prší

Před obchodem jsem dneska pozorovala zajímavou věc. Když jsem vycházela ven, začalo pršet. Lít. Protože provazy deště byly opravdu silné, všem se vyplatilo počkat, až to přejde, a tak se pod stříškou u vchodu srotilo během chvilky docela dost lidí. Ti, co měli komu, si postupně telefonovali o odvoz. Nejčastější větou se stalo: „Lije jaxviňa,“ ale kupodivu i tato věta zněla nějak… romanticky. Asi proto, že lidi začali být víc ‚lidští‘ – v provizorní skupince se mezi sebou začínali bavit a když pro někoho z nich přijelo auto, tak se se všemi rozloučil a některý i zamával. Byla jsem ráda, že patřím mezi ty, pro které má kdo přijet, a jen jsem na tátu čekala, když mi volal, ať počkám a nechodím v tom dešti, že přijede. Měla jsem puštěnou mp3 se smyčkou písničky „Přišlo mi to vhod“, pozorovala jsem, jak jsou na sebe všichni milí, jak se spolu baví bez rozdílu věku a pohlaví, jak dva mladí, (nejspíš čerstvě) zamilovaní do toho deště klidně vešli a když byli po pěti krocích stejně zmoklí až na kost, zastavili se uprostřed cesty a políbili se. Někdo tomu snad i zatleskal. Paní s deštníkem nabídla pánovi, že ho doprovodí (i s nákupem) do jeho auta, když parkuje daleko, a on jí nabídl, že ji klidně (i s nákupem) odveze domů nebo aspoň k nejbližší zastávce. Kluk v červeném tričku, který stál pod stříškou naproti, se na mě usmál a mávl, protože jsem taky byla v červeném. Mladá maminka dovolila škemrajícímu dítěti, aby si zkrátilo čekání právě koupenou zmrzlinou a hlouček opodál si povídal o tom, jak déšť krásně voní, i když jsou uprostřed Ostravy.

Prostě romantika všedního dne.


Potom přestalo pršet, všichni včetně kluka v červeném už buď odjeli autem, a nebo se vydali na tramvaj, jen já POŘÁD čekala na tátu, který mi před půl hodinou nabídl odvoz. Dva lidi do mě strčili vozíkem, mptrojce došly baterky, cáklo na mě auto z obrovské louže před vchodem, mladá maminka málem ztřískala dítě, které se ušpinilo od zmrzliny a přesně přede mě (! Ano! Jako by mě snad ani neviděl – PŘÍMO přede mě!) se zády postavil velmi tlustý smradlavý pán, co pil dvoulitrovou PEPSI LIGHT a vedle se oklepal zmoklý pes. Kouzlo je to tam, vážení, přestalo pršet!



úterý 4. srpna 2009

Dvě opice z pouti a zhrzená pokladní

V sobotu jsem byla na pravé venkovské pouti, a dostala jsem plyšovou opici. O dvě hodiny později jsem byla v hospodě s pravými Kanaďany a dostala jsem opici druhou. Aneb, tak to dopadá, když si s váma po pěti Mastrech chce potykat číšník a donese vodku. (A to vše těsně předtím než se vedlejší stůl – slavící svatbu – rozhodne pozvat celou hospodu na šampaňské.)


O dva dny později už jsem byla jako rybička a vyšla na nákup do Kauflandu. K mému překvapení bylo stání ve frontě natolik zábavné, že jsem dokonce vypnula mp3 (!) a poslouchala lidi kolem.


1. Starší manželský pár se do krve pohádal, jestli koupili dost housek, přičemž oba měli dojem, že jich je málo, ale ani jednomu z nich se od pokladny nechtělo jít tu štreku k pečivu.*


2. Dvě zhruba čtrnáctileté a docela zmalované holky řešily ‚Jarina‘, ale nevím, kam došly, protože poslední, co jsem slyšela, bylo: „Hej, BéTéWéčko, jak jsi mluvila o Jarinovi. Tak včera, ne… Hodila jsem na něj WéTéeFko, co mu jako je, ale on jen LOL, tak já tež… Takže mysliš, že dobre?“ Skoro se mi zdálo, že se s tou otázkou otočila na mě. Naštěstí nechtěla odpověď. Neměla bych na to co říct. Snad jen: OMG!


3. Konečně zlatý hřeb nastal přímo u placení. Asi tak šedesátitelý pán řekl paní pokladní: „Těch rohlíků mám osm, slečno.“ Paní sáček vzala a pečlivě přepočítala každý rohlík… došla taky k číslu OSM a namarkovala ho. Pán se pokusil o milý tón: „Vždyť jsem to říkal:).“ Paní se na něj ani nepodívala a dost nahlas na to, aby to slyšela celá fronta, řekla: „Ale já už chlapům NEVĚŘÍM, víte?!“



* Fronta na pokladnu je asi živnou půdou pro manželské hádky. Jednou jsem tam dokonce slyšela tu nejlepší a nejkratší hádku:

Žena: „Jéé, zapomněli jsme na tyčinky.“

Muž: „S tvou prdelí bys měla kupovat činky a ne tyčinky.“

A bylo ticho.