středa 28. ledna 2009

Třetí, závěrečný díl

Poslední díl mého seriálu o obrazu je jak jinak než emočně nosný. Přináší rozuzlení, zklamání, rozhořčení, slzy, dilema a spoustu vyřčených i nevyřčených otázek.


(No, prostě mi napsal, že ten obraz nikdy nenamaloval, že je to zjevná mystifikace, že se za něj někdo vydává a ať ty lidi napráším.)


Nevím, ale něco mi, jako správnému detektivovi, nesedí. Kdyby někdo podepsal svůj obraz jménem známějšího malíře za účelem prodeje… proč by ho prodával za 60,-?!



úterý 27. ledna 2009

Pátrání pokračuje

aneb, další demotivační činitel. Jak už jsem psala, když se mám učit, dělám vše jiné. Když už jsem vygooglovala jména všech učitelů, uklidila pokoj, ušila svému plyšákovi rukavičky a dokonce si našla i bouli na hlavě (!), nadešel čas na napsání mailu panu malíři.

Rozhodila jsem sice sítě, kde se dalo, a zjistila jsem všemožné informace, ale nikdo mi nepotvrdil můj pocit, že zničen nad zcizením svého mistrovského díla už od pátku nevychází z bytu a chátrá. Ale pravda je, že je to učitel na fakultě umění a teď je zkouškové, takže když se nikde neobjevuje, nikomu to divné nepřijde.

Sedla jsem k Wordu a napadlo mě tohle:
„Dobrý večer,
v pátek v hospodě jsem za dvě piva koupila váš obraz.
Zjistila jsem, že má velkou cenu a chci Vám tímto poděkovat. Zítra v 11:00 Vám na rádiu Čas nechám zahrát písničku.
S pozdravem, “


Ha, ha-ha. No nic, teď vážně.

„Dobrý večer,
v pátek v hospodě mi dva kluci nabídli Váš obraz (popř. obraz podepsaný Vaším jménem). Foto zasílám v příloze. Jestli jej postrádáte, ozvěte se mi.
S pozdravem, “


V tomhle jsou dodrženy všechny normy. Ačkoliv mě celkem mrzí, že jsem mu tam nevyzdvihla tu největší dekadenci – chtěla jsem připsat „mimochodem, obraz byl nabídnut výměnou za dvě dvanáctistupňová piva Radegast!!!“ Ale co…
…odesláno!

Co budu dělat teď?
Čekat na odpověď a co se bude dít dál. Protože jak se praví ve Švejkovi: „…každej poctivej nálezce zaslouží pětadvacet, zřezat ho, až bude modrej, vysekat mu veřejně, aby si to lidi pamatovali a řídili se podle toho.“ (Hašek, 19 55, str.140)

pondělí 26. ledna 2009

Některé demotivační činitele

Poslední zkouška. A jak už to bývá, ta nejtěžší. I když, každá zkouška, před kterou zrovna jsem, mi přijde nejtěžší. A to nemluvím o zkouškách životních, nýbrž o těch školních. Co se totiž týká studia, akorát po nocích pozoruji, co všechno mi učení znesnadňuje, místo, abych se učila:


- Při studiu psychologie postupně odhalíte, že vše, o čem se učíte, se ve vás odehrává. A to se týká především psychopatologií. (Ano, mám je všechny.) Navíc nejste jedineční, protože vše je normální nebo minimálně popsané. Mnohem lépe se mi vše dělá, když vím, že to má název, popř. číslo diagnózy. A tak například vesele prokrastinuji, oddávám se koprolálii a co mě zatím nejvíc znepokojilo, určitě jsem agnostik.


- Navíc se dočtu, že existuje paradox učení (čili vše, co se naučím, stejně rychle zastará a musím to za chvíli přeučovat), že co si neprožiju na vlastní kůži, to stejně zapomenu, že se naučím vždy jen 10% probrané látky a že do mě učitel při zkoušce projektuje sebe a svoje představy o mně, takže můj výsledek ani tak moc nezávisí na počtu nocí strávených nad knihou, jako na tom, jak noc strávil on, pak se mi hned učí o poznání lépe.


- Taky píšou, že kladné sebehodnocení a sebepřijetí je: "Jsem dobrý otec, dobrý milenec a vynikající znalec turbogenerátorů." A že je velmi důležité mít kladné sebehodnocení a sebepřijetí. Jen nevím, jak se dopracuji k tomu být dobrý otec a milenec (ty generátory bych snad nějak sfoukla..)


- Ve „volných chvílích“ googluji jméno profesora, co napsal knihu, kterou se snažím narvat ho hlavy, a zjistím, že podporuje tzv. HERMETICKÉ LÉČENÍ, cituji: „Z tělesných výměšků (moči, slin, potu, atd.) se vyrobí tzv. mumie, a tato mumie je podle časové astrologické korespondence vložena do jistých objektů - dejme tomu do rostliny nebo do zvířete. Tento objekt pak s léčivým účinkem absorbuje nemoc osoby, jíž mumie náleží. … Tato procedura vedla k úplnému uzdravení.“ Takže až budu mít příště rýmu, vložím svůj výkal do psa a uvidím. (interní sdělení – Markusi, pokud jsi ve mně tu nechutnost vážně probudil ty, opět ji uspi!)


- Uvažuji nad hloupostmi. Například jsem si koupila neuron, aby se mi líp učilo. Chudák, už je úplně zavařený a bojím se, že v nestřežené chvíli sedne k PC a napíše do giantmicrobes.cz, že chce zpět, ať pro něj pošlou rychlou.


No... Jako bych vás slyšela: BĚŽ SE RADŠI UČIT!

...Jdu se učit.

:)

pátek 23. ledna 2009

Výstava v hospodě

Aneb, kdo koupí obraz za dvě piva? Poklidný večer v hospodě se změnil na detektivní pátrání. Dva kluci přišli do naší oblíbené hospody, kde jsem chtěla v poklidu oslavit narozeniny své kamarádky. S obrazem v ruce se ptali u vedlejšího stolu, jestli někdo nekoupí obraz. Stůl si ho ale nevšímal, tak přišli k našemu. „Kdo koupí obraz za dvě piva?“ … „No, kdo koupí obraz za dvě piva?“ … „Nechcete obraz za dvě piva?“ … „Nikdo nechce obraz za dvě piva?“

„…ALE JOOOOO, JÁ CHCI OBRAZ ZA DVĚ PIVA!!!!“ zakřičela jsem, aby dali pokoj.

„Tak jo.“ Řekl jeden z nich a už jsem šla platit na bar dvě piva. Během čekání na načepování jsem se začala s klukama bavit a ptala jsem se, kde obraz vzali.

„Nakreslil jsem ho“. Nevěřila jsem mu. „No vážně.“ Nevěřila jsem mu opět.

„Ale ten obraz je podepsaný…“, zkoušela jsem to jinudy.

„Ano, je tam napsáno FRANTIŠEK. To jsem já“, odvětil celkem pohotově.

Vzala jsem mu peněženku a vytáhla ISIC: „Tady píšou, že jsi Radek.“

„….mmm….Frantšek….je….pseudonym….víš?“

„Ok.“ Bylo mi to fuk. Zaplatila jsem piva a o dvě hodiny později jsem si domů nesla velký na plátně malovaný obraz. Doma jsem se bála, co na to řeknou naši, kteří ještě nespali, když se vracím z hospody s obrazem. Pod tričko jsem ho ale schovat nemohla a do pokoje se jde přes obývák, tak jsem jen zadrmolila: „Já vám to vysvětlím pak“ a proklouzla jsem do pokoje.

Ze zvědavosti jsem vygooglovala jméno podepsaného malíře. Prý je docela známý (čímž se potvrzuje mé barbarství) a toho času má výstavu v Ostravě. První, co mě napadlo, bylo, že když si chce známý umělec dělat výstavu v OSTRAVĚ, musí přece počítat s tím, že mu někdo obrazy ukradne, ale budiž. Takže mám doma poklad za 60,- i s dýškem. Našla jsem si i jeho mailovou adresu. Ale co napsat? Mám váš obraz? Napadla mě kupa scénářů, jak by to mohlo pokračovat – od vyžadování výkupného až po strohé konstatování, že obraz vyhodil ke kontejneru a jak se ke mně, sakra, dostal.

Přišla jsem zpět do obýváku, naši znalecky obcházeli obraz a po pěti minutách se ozvalo: „To jsi ty? Kdo tě kreslil?“

…pokračování příště. (ne, že bych si chtěla hrát na dramatično, ale píši v reálném čase a vážně sama nevím, jak to bude pokračovat:) )