Poslední díl mého seriálu o obrazu je jak jinak než emočně nosný. Přináší rozuzlení, zklamání, rozhořčení, slzy, dilema a spoustu vyřčených i nevyřčených otázek.
(No, prostě mi napsal, že ten obraz nikdy nenamaloval, že je to zjevná mystifikace, že se za něj někdo vydává a ať ty lidi napráším.)
Nevím, ale něco mi, jako správnému detektivovi, nesedí. Kdyby někdo podepsal svůj obraz jménem známějšího malíře za účelem prodeje… proč by ho prodával za 60,-?!
aneb, další demotivační činitel. Jak už jsem psala, když se mám učit, dělám vše jiné. Když už jsem vygooglovala jména všech učitelů, uklidila pokoj, ušila svému plyšákovi rukavičky a dokonce si našla i bouli na hlavě (!), nadešel čas na napsání mailu panu malíři.
Rozhodila jsem sice sítě, kde se dalo, a zjistila jsem všemožné informace, ale nikdo mi nepotvrdil můj pocit, že zničen nad zcizením svého mistrovského díla už od pátku nevychází z bytu a chátrá. Ale pravda je, že je to učitel na fakultě umění a teď je zkouškové, takže když se nikde neobjevuje, nikomu to divné nepřijde.
Sedla jsem k Wordu a napadlo mě tohle: „Dobrý večer, v pátek v hospodě jsem za dvě piva koupila váš obraz. Zjistila jsem, že má velkou cenu a chci Vám tímto poděkovat. Zítra v 11:00 Vám na rádiu Čas nechám zahrát písničku. S pozdravem, “
Ha, ha-ha. No nic, teď vážně.
„Dobrý večer, v pátek v hospodě mi dva kluci nabídli Váš obraz (popř. obraz podepsaný Vaším jménem). Foto zasílám v příloze. Jestli jej postrádáte, ozvěte se mi. S pozdravem, “
V tomhle jsou dodrženy všechny normy. Ačkoliv mě celkem mrzí, že jsem mu tam nevyzdvihla tu největší dekadenci – chtěla jsem připsat „mimochodem, obraz byl nabídnut výměnou za dvě dvanáctistupňová piva Radegast!!!“ Ale co… …odesláno!
Co budu dělat teď? Čekat na odpověď a co se bude dít dál. Protože jak se praví ve Švejkovi: „…každej poctivej nálezce zaslouží pětadvacet, zřezat ho, až bude modrej, vysekat mu veřejně, aby si to lidi pamatovali a řídili se podle toho.“ (Hašek, 19 55, str.140)
Poslední zkouška. A jak už to bývá, ta nejtěžší. I když, každá zkouška, před kterou zrovna jsem, mi přijde nejtěžší. A to nemluvím o zkouškách životních, nýbrž o těch školních. Co se totiž týká studia, akorát po nocích pozoruji, co všechno mi učení znesnadňuje, místo, abych se učila:
-Při studiu psychologie postupně odhalíte, že vše, o čem se učíte, se ve vás odehrává. A to se týká především psychopatologií. (Ano, mám je všechny.) Navíc nejste jedineční, protože vše je normální nebo minimálně popsané. Mnohem lépe se mi vše dělá, když vím, že to má název, popř. číslo diagnózy. A tak například vesele prokrastinuji, oddávám se koprolálii a co mě zatím nejvíc znepokojilo, určitě jsem agnostik.
-Navíc se dočtu, že existuje paradox učení (čili vše, co se naučím, stejně rychle zastará a musím to za chvíli přeučovat), že co si neprožiju na vlastní kůži, to stejně zapomenu, že se naučím vždy jen 10% probrané látky a že do mě učitel při zkoušce projektuje sebe a svoje představy o mně, takže můj výsledek ani tak moc nezávisí na počtu nocí strávených nad knihou, jako na tom, jak noc strávil on, pak se mi hned učí o poznání lépe.
-Taky píšou, že kladné sebehodnocení a sebepřijetí je: "Jsem dobrý otec, dobrý milenec a vynikající znalec turbogenerátorů." A že je velmi důležité mít kladné sebehodnocení a sebepřijetí. Jen nevím, jak se dopracuji k tomu být dobrý otec a milenec (ty generátory bych snad nějak sfoukla..)
-Uvažuji nad hloupostmi. Například jsem si koupila neuron, aby se mi líp učilo. Chudák, už je úplně zavařený a bojím se, že v nestřežené chvíli sedne k PC a napíše do giantmicrobes.cz, že chce zpět, ať pro něj pošlou rychlou.