pondělí 23. listopadu 2009

NOŤAS

Jak si vybrat notebook? Je důležitý operační systém? Technické parametry? Integrovaná optická mechanika? Typ WIfi? Výkon? RAM? Monitor? Grafika? Disk? Ale kdeže… nějak jsem chytla od spolubydlící přesvědčení, že u noťasu je nejdůležitější vzhled! Vybírala jsem podle parametrů, kritérií, měřítek, proměnných i veličin a dospěla jsem k tomu, že jeden notebook výrazně převyšuje všechny ostatní. TOSHIBA. Nevím proč, ale nelíbí se mi to slovo. Na druhém místě se umístil LENOVO, což zní trochu jako LENČINO a vůbec celkově je hezčí. Když jsem se svěřovala s klukům s tím, že nevím, který si vybrat, shodli se na Toshibě, když holkám... TOSHIBA... taky! Co teď?

Protože jsem pro podporu svého rozhodnutí potřebovala slyšet alespoň jeden názor pro, řekla jsem spolubydlící: „No podívej, tohle je ta TOSHIBA. Je fakt hodně dobrý... ale ten nápis nahoře… zato tohle je LENOVO. Pěkný, ale horší. Co mám dělat?“

Podívala se na mě: „Přece si nebudeš vybírat zrovna notebook podle vzhledu?! Vždyť tam je nejdůležitější, jaký je! Mě by třeba nevadilo mít tu TOSHIBU…“

Vytřeštila jsem na ni oči, tohle jsem nečekala. Najednou jsem si připadala jako nejpovrchnější tvor na zemi. Jak jsem se mohla takhle zpronevěřit technice?

Po chvíli ale dodala: „…sice bych ho nikam nenosila, aby ho nikdo neviděl, ale jinak by mi to fakt nevadilo.“

(mimochodem, dopadlo to dobře, nakonec jsem narazila na LENOVO, co přehrál Toshibu i na parametry. Ha! Je PŘEKONANÁ! Ale dalo to zabrat)

pátek 20. listopadu 2009

Vzhůru do blázince

Tento týden byl ve znamení praxe v psychiatrické léčebně. Dalo mi to hodně, i když jsem musela vstávat v 5.

Hned první den mi zbořili mýtus o troskách v pyžamu nad kotníky, které si všechny do jedné myslí, že jsou Napoleon. Většina z těch, se kterými jsem přišla do kontaktu, byli normálnější než „ti venku“. Dalo se s nimi mluvit dokonce otevřeněji a upřímněji. Den ode dne jsem se na praxi těšila víc, taky proto, že slovu blázinec se více podobalo dění doma, a vypadnout do léčebny byl skvělý únik.

Nutno podotknout, že jsem měla štěstí na oddělení. Kamarádka byla za poněkud uzavřenějšími zdmi ústavu a z toho, co vyprávěla, bych asi tak nadšená nebyla. Nicméně mám celkově dobrý pocit, druhý den byl totiž zbořen i druhý mýtus, a to ten o neochotě hospitalizovaných na cokoliv po sté odpovídat, zvláště studentům. Opět opačný jev, povídat si se mnou chtěli, odpovídali i na osobní otázky a dokonce jsem měla pocit, že je to i baví.

Bylo taky hezké vidět depresivní pacienty, jak spolu hrají hry a dokonce se i občas usmějí. Jak to komentoval jeden z nich: „Bavím se jako malé dítě, kdyby to někdo viděl, tak nevím co… asi mě zavře do blázince :-D“

Tááákže: Ne všichni „zavření v blázinci“ jsou léky nadopovaní psychotici slyšící hlasy a pokoušející se o sebevraždu kuchyňským nožem. Je tam příjemně, jdou vidět pokroky a až mi tedy někdy bude ouvej, chci být hospitalizována na „oddělení 2: Depresivní muži“!



úterý 17. listopadu 2009

Spain in train

V uznávaném a užívaném diagnostickém testu mi vyšlo, že jsem depresivní perfekcionalistická mrcha, co o sobě nemá vysoké mínění, přidělává si problémy tam, kde nejsou, a po večerech se baví tím, že vytváří silná emocionální pouta, která následně zpřetrhá.

No nevím, jediný, komu jsem za poslední měsíc přetrhla vazbu, byli dva Španělé, kteří se ve večerním vlaku směr Praha v kupé hlasitě bavili o spolucestujících, což nebylo těžké odhadnout, protože už chybělo jen, aby si na nás začali ukazovat. Moje španělština je natolik špatná, že stačila jen rozpoznání, že se nejedná o Italy, ale že bych rozuměla, to se říct nedá. Když jsem vystupovala a jeden z chlapců mi pomohl sundat tašku, řekla jsem mu: „Gracias.“

On vytřeštil oči a zašeptal: „¿Hablas espaňol?“, na což jsem mu odpověděla: „Sí, pero solo un poco.“, čímž moje znalosti španělštiny končily, ale to on nevěděl. Se svým španělským kamarádem si vyměnili pár zděšených pohledů a já se na ně usmála: „Adios, i ¡buen viaje!“