Střepy

Maily paní doktorky Enkely mi přestaly chodit. Protože mi na žádný z mailů neodpověděla a situaci neřešila, rozhodla jsem se přitvrdit a napsat mail tentokrát nepříjemný. A ejhle! Pomohlo to. Zašla na pražskou pobočku Vodafone, styděla se, že to neumí nastavit a vyřešila to. Jak to vše vím? Za přepážkou byl můj kamarád a náramně se situaci smál. Svět je malý.

Cestou vlakem vedle mě seděla paní a četla si časopis. Měla ho právě otevřený na dvoustraně „Velký horoskop na rok 2010“. Rychle jsem šilhavě našla svoje znamení, abych si přečetla, co mě čeká. V tom ona otočila stránku. Asi deset minut jsem se odhodlávala a pak jsem řekla: „Promiňte, mohla byste to prosím otočit zpět na ten horoskop, já bych si jen rychle proletěla, co tam mám,“ řekla jsem spiklenecky, jako bych říkala ,my ženy si horoskop vždycky rády přečteme, co?;)‘ a ona se na mě podívala fakt dost divně, ale přesto stránku otočila. Rychle jsem našla odstavec RYBY a čtu: „Máš klidnou a mírnou povahu a v domácím prostředí se cítíš moc dobře. Příští rok je pro tebe v zásadě pozitivní. Máš rád klidný život bez velkých změn a takový tento rok 2010 bude. Velké fyzické výkony po tobě nebudou žádány. Pokud by ses rozhodl založit rodinu, je to podle našeho mínění dobrý nápad. Zdá se, že tvůj majitel k tobě bude velmi štědrý. V jeho kapse budeš nacházet drobné pamlsky a občas dostaneš i novou hračku. Jsi romantický, tichý a oduševnělý pes.“ (časopis Psí kusy, leden 2010)

Zážitková gastronomie. Romantické večeře v drahých restauracích pro dva. Pozvání, které neodmítne žádná žena. Pokud ji ovšem nezve můj kamarád: „Pojď se mnou! Tě pak pozvu na ňake jidlo.. třeba klidně i tam, jak je to tam drahe jak prdel a maš na taliři sojovkou namalovane čarymary a vpravo dole nějakou pičovinu s listem.“

U nás v domě se asi pohybuje nějaký vyléčený fetišista. Při vynášení odpadků jsem vedle kontejneru našla tři tašky plné starého spodního prádla.

I cesta může být cíl

Zhruba před Parbudicema vtrhla do našeho narvaného kupé průvodčí s větou: „Chvíli strpení, vlak před náma srazil sebevraha, takže nějaké dvě hodinky si postojíme, kuřáci můžou ven, jídelňák je vepředu“ práskla za sebou dveřmi a šla informací oblažit vedlejší kupéčko.

Kluk napravo, který všechno věděl a radil i hasičům, jak vyprošťovat, našemu kupé čekání „zkracoval“ neustálým mluvením. Kromě toho, že zaručeně rozuměl všem důvodům a důsledkům sebevražd, jsme zjistili taky, že v Americe je všechno lepší, že pravá whisky z Kentucky se nedá srovnat s žádnou jinou, že v posilovně je nejlepší stroj rotoped, že je sranda jezdit 130 tam, kde je povolená padesátka, že vlakem se dá stihnout cesta ze Sheffieldu do Bohumína za 6 hodin, že hasiči by měli nosit nehořlavé deky a že je přece jedno, že Obama je černý, že chyba v něm je jinde.

O dvě hodiny později jsme znovu zastavili v polích. Průvodčí otevřela dveře: „Tak co, už to víte?“

„Další mrtvý?“ zavtipkoval hasič sedící naproti mně.

„Takže víte…“ zesmutněla průvodčí, že nám to nemůže říct první.

„Co? Co?? Cože?! Další sebevrah?!“ vykoktal hasič.

„Ne ne, tenhle jen přecházel. Jo, a ven nesmíte, ani kuřáci, je tam rozmašírovaný na asi dvaceti metrech… a nemá hlavu… chcete najít nějaké přípoje?“

Insomnie

Už několikátý večer nemůžu usnout. Je to velmi nezvyklé, protože jsem doposud usnula doslova kdykoliv jsem si lehla (což bylo mnohdy i dost kontraproduktivní). Teď si můžu lehat, kde chci a jak chci, a neusnu. A tak po nocích místo spánkových vřetének a následných beta – delta vln slastného ortodoxního spánku procházím internet (mimochodem jsem při tom procházení narazila na jeden z prvních článků od Markuse, které jsem četla, a i po letech mu dávám deset bodů z deseti!), čtu si nebo si kreslím a přemýšlím o blbostech. Například: Kdybych mohla tak ve třinácti nahlédnout do budoucnosti a viděla sebe teď, byla bych šťastná?

A kupříkladu od počítání oveček jsem upustila, protože je kolem nich tolik nevyřčených otázek, že si je neumím představit: Jak pastýř zjistil, kolik ovcí most unese? Jdou zprava doleva nebo zleva doprava? Jsou jedna jako druhá nebo každá jinak tlustá? Pokud jsou jedna jako druhá, jak je to možné? A pokud každá jinak tlustá, proč ty hubené nechodí po dvou? Já, jakožto vypravěč stojím na straně, odkud jdou, kam jdou, anebo se dívám seshora? Má pastýř modré oči?

Do toho mi nezávisle na sobě kadeřnice i manikérka řekly, že pokud nebudu v pohodě já, rozhodně nebudou v pohodě ani moje vlasy a nehty a že na nich se to nejvíc pozná (cenná rada pro budoucí praxi v psychologické ambulanci – a my se to učíme poznávat z rozhovoru a potlačených traumat z dětství). Ale pokud je to pravda, nebudu si moct za chvíli nalakovat ani vlasy ani nehty, když o všechno přijdu. A přestože osvíceně vím, že krása ženy není v jejím vzhledu, nýbrž v chytrosti a důvtipu, už bych se konečně ráda vyspala a našla si důvod, proč cenit svoje hnusný rovnátka v širokém úsměvu na svět… Protože blbá nálada je jedna věc, ale jakmile mi něco ničí vlasy, tak to nechci!

Naklonovaná

Čím dál tím častěji v hospodě debatujeme o smyslu života, existenci pravé lásky a budoucnosti techniky. Vedeme velmi sofistikované debaty a na vedlejší stoly, kde probírají módní barvy letošní zimy, se díváme s despektem.

Po hodině docházíme k tomu, že pravá láska je určitě výmysl, a že by se měly zavést rozvody s rodiči, pokud někomu neskutečně polezou na nervy.

Po dvou hodinách docházíme k tomu, že ideální žena pro moje kamarády by měla být dívka krásná, chytrá, milá, chápavá, tolerantní, pořádná, lehce naivní, finančně zajištěná a málomluvná. Anebo jakákoliv s velkýma kozama.

Po třech hodinách docházíme k tomu, že až bude technicky možné skutečně všechno, bude mi na celém pokroku nejvíc vadit pocit, že si mě kdokoliv může naklonovat z otisků prstů na sklenici a potom se mnou bezostyšně spát.

A nakonec před odchodem přijdeme na to, že radši nebudeme mít děti, protože v tomto hrozném světě bychom se o ně museli dnem i nocí bát, o ta křehká nevinná stvoření s pisklavými hlásky.

Nad touto myšlenkou přemítám ještě doma. Z přemítání mě vyruší noční zazvonění zvonku.

„Ano? Kdo je tam?“ zeptám se

„Je Radek doma?“ štěkne na mě dětský pisklavý hlásek

„To máte asi špatný zvonek“ odpovídám

„Tak chcípni, ty mrdko…“ děl dětský pisklavý hlásek než jsem to stihla zavěsit.

Co asi dělá takhle pozdě večer venku ten chudáček malý, křehký a bezbranný?