čtvrtek 23. července 2009

Vskutku prozaická práce


Jeden kolega nemluví. Mezi ostatními je docela oblíbený, ale nemluví. Usmívá se, ale nemluví. Když se něco pokazí, je smutný, ale nemluví. Když nad tím tak přemýšlím, nikdy jsem ho neslyšela ani telefonovat a i na pozdrav kývne, aby nemusel říct „Dobrý den“. Lidi si na to zvykli a všechno plynulo svou cestou, až jednou přišel do kanceláře a pravil: „…ZASRANÝ auditoři…“

…Asi nebyl dosud žádný důvod ke stížnostem.


Během jednoho dne odešly na věčnost dvě skartovačky. Jedna mi tak trochu spadla a já se cítila provinile. Když ale pár hodin nato vypověděla i ta druhá, myslím, že prostě jen nadešel jejich čas. Nebo že by byly jak Filemon a Baucis?



středa 15. července 2009

Dar

"Mám zvláštní dar něco pokazit vždy chvíli poté, co mě někdo pochválí.

K mé smůle jsem šikovná, což mi každý den minimálně jeden člověk řekne…"

(Enykl)

úterý 14. července 2009

Výluka tramvají mění lidi

Jak jsem již jednou psala, nevlastním řidičák, protože doufám, že do několika let dojde ropa. A taky to v dnešní společnosti považuji za jistý druh rebelství. Sice je to zhruba stejně tak odvážné jako rozkopat starou nefunkční ledničku v místě, kde je likvidují, a nebo přelézt pásku s nápisem „nevstupujte za tuto pásku“ a následně se tam vyfotit (:)), nicméně nějak to obhájit musím, a říkat, že jsem rebel, že tím protestuji nebo chráním životní prostředí, zní líp, než prostě přiznat, že se bojím silnic, aut, značek, uprostřed křižovatky stojících policistů, semaforů, stěračů a hlavně šaltrpáky.


Proto jezdím MHD, což mi nevadí, pokud zrovna není výluka a najednou se nezačnou všichni davově hrnout do přistaveného autobusu, který stejně za dvě minuty pojede znovu!


Výluka mění lidi. Při přestupu na náhradní dopravu se na mě všichni tak tlačili, že jsem měla chuť je zabít. Ale neudělala jsem to, protože jsem si oběma rukama musela držet tašku, aby mě neokradli. Do toho se starší paní s taškou na kolečkách surově obořila na holčičku v růžovém, která velmi roztomile radila tatínkovi: „Cvakni si jízdenku, tati, CVAKNI, mohl by tady být revizor!“ Reagovala na to podrážděně: „Cože?! Revizor?! Maličká, tady mě nutió přestupovat na ňáké blbé autobus a eště sem pošló revizora? To ať si zkusijó! To uvidió!“ což zopakovala ještě tak třikrát.


Ale nic, nebudu nadávat na spolucestující, protože každý má své mouchy. Narážím na to, jak jsem jednou jela s kamarádkou vlakem trasu Olomouc – Ostrava a celou cestu jsme se před plným kupé bavily o tom, jak děsně jsme inteligentní, jak dobré jsou naše seminární práce, které jsou málem hodny vydání a jak máme samá Áčka ze zkoušek, přičemž jsme v půlce cesty zjistily, že jsme při vší té inteligenci nastoupily na špatný vlak a zpátky jsme se skoro z hranic se Slovenskem dostávaly jen velmi těžko a navíc courákem, co stál u každé vrby. V něm už jsme mlčely.