čtvrtek 23. července 2009

Vskutku prozaická práce


Jeden kolega nemluví. Mezi ostatními je docela oblíbený, ale nemluví. Usmívá se, ale nemluví. Když se něco pokazí, je smutný, ale nemluví. Když nad tím tak přemýšlím, nikdy jsem ho neslyšela ani telefonovat a i na pozdrav kývne, aby nemusel říct „Dobrý den“. Lidi si na to zvykli a všechno plynulo svou cestou, až jednou přišel do kanceláře a pravil: „…ZASRANÝ auditoři…“

…Asi nebyl dosud žádný důvod ke stížnostem.


Během jednoho dne odešly na věčnost dvě skartovačky. Jedna mi tak trochu spadla a já se cítila provinile. Když ale pár hodin nato vypověděla i ta druhá, myslím, že prostě jen nadešel jejich čas. Nebo že by byly jak Filemon a Baucis?



3 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Moc pěknej článeček. A pak že už to neni ono ;)R.

pseudointelektualka řekl(a)...

to má potom každý jeho slvoo ale váhu!

(mimochodem, to google ověřování je občas velmi vtipný: třeba teď mi říká, abych opsala "epholog". to zní jako nějakej krátkej literární žánr.)

Nora Králičí řekl(a)...

Já mám strach z lidí, co nemluví,o/