No co, už je mi 21, učím se anglicky, peču, vařím, uklízím. Muselo na to přijít, a aby se ze mě stala holka na vdávání, i já se musela naučit prát v pračce. Vypadá to jednoduše, co? Dáte tam prádlo, prášek, nastavíte požadavky a zmáčknete tlačítko. Ale! Jak jsem právě zjistila, pračka není jen nástrojem k čištění oděvů, ale je především spouštěčem a zdrojem chronického stresu. Po celou dobu, co se pere, a nutno podotknout, že se to stává nahodile, ale většinou jen když dávám prádlo do pračky JÁ a jsem sama doma, se z ní ozývají divné zvuky. Něco mezi bzučením, kvílením a trianglem. Ustávají a začínají nepředvídatelně kdy se jim zachce a když se zdá, že je vše OK, pračka začne zrychlovat otáčky tak moc, že už v polovině je na maximu, čímž tato věta ztratila smysl.
A to vůbec nemluvím o tom, že nikdy nevím, kolik obarveného, sraženého, vytahaného, zašmodrchaného a jinak znehodnoceného čehokoliv z pračky vyleze.
No co, než se vdám…