Nový Můj

Je tak čistý! Malá a čistá verze mého starého notebooku dorazila po večeři 24.12. pod náš strom. Je roztomilejší než Majlo a když mi po několika hodinách přestalo tělo vylučovat mateřské hormony a já už se nerozplývala nad tím, jak je malý a krásný (řečeno hlasem o 2 tóniny vyšším), začaly mě zajímat prozaičtější věci, jako jak nainstalovat Office, komu napsat první mail, kde sehnat qip, který jede na Windows 7 a nebo:

Jak spustit webovou kameru? Kamera mi funguje. Při každém přihlášení mi totiž skenuje obličej, a když usoudí, že se jedná opravdu o mě, nemusím zadávat heslo. Když mě hned druhý den urazila tím, že mě poznala i po ránu a s kocovinou, kdy jsem se ani já v zrcadle nepoznala, začala jsem uvažovat, na základě čeho identifikuje. Poslala jsem mamku, aby si sedla místo mě a tvářila se neutrálně do kamery. Pokud to bere jen podle zběžných rysů (které mi jediné po ránu zůstávají), mělo by to vyjít. Mamka chvíli koukala do kamery, počítač skenoval a skenoval, načež se na ploše objevila hláška, že pokud není uživatelem tohoto počítače, ať okamžitě ukončí aplikaci a pokud tam neučiní, její fotka bude zachycena a poslána adminovi. Hned se cítím bezpečněji :)

Ale jak ji spustit jen tak? Řekla jsem si, že pro jednou nebudu hned otravovat své IT kamarády a pročtu si návod, projedu nápovědu, pohledám na internetu. Po dvou hodinách usilovného hledání jsem na netu našla při hledání slov „Lenovo“, „webkamera“ a „spustit“ jen článek prozaicky nazvaný: „Mrdat Lenovo do ucha“ a začínající větou: „Je to opravdu k posrání. Jeden by čekal, že po více než půl století, co se vytvářejí pro počítače programy, budou programátoři při své práci myslet hlavou a né prdelí.“ A proto jsem se rozhodla napsat ajťákům a pro příště si nezahrávat s myšlenkou, že na něco přijdu sama.

Jak oslovit muže v baru

Aneb první zkušenost s posíláním vzkazu.

Opravdu by mě zajímalo, kde berou všichni sebejistotu. Třeba šilhající individua s velkou prdelí a pivním břichem. Znám tři. Jedno z nich například balilo mojí velmi pěknou kamarádku minulý týden. Velmi sebejistě jí povídalo o svých úspěších, culilo se, jako by bylo minimálně Steve Sanders a nabízelo jí pivo, colu a pusu. Holka, na kterou by si nejspíše netroufl žádný normální kluk, tak strávila večer koukáním na individuum, které nemá zrcadlo a soudnost a které poté mačovským krokem odešlo balit „lepší“.

A já se ptám: Odkud se bere sebejistota lidí? Někdy bych ji sama potřebovala! Jako třeba předminulý týden, kdy jsem v Casablance řešila otázku: Jak zaujmout muže, sedícího zády a konverzujícího s dvěma dívkami?

Strategii jsem vymýšlela za podpory dvou kamarádek velmi dlouho. Jako nejschůdnější řešení se zdálo počkat, až obklopující dívky půjdou na záchod, a ochomýtat se kolem něj. Ale proti všem fyzikálním zákonům močové měchýře dívek byly bezedné a tak jsme si lámaly hlavu dál. Po půlhodině trapných nápadů a dvou pivech jsme se rozhodly pro poslání drinku se vzkazem po číšníkovi.

Po další půlhodině a pivu jsem se nechala vyhecovat jako prepubertální kluk hláškami: „Stejně to neuděláš!“ a „Na to jsi měkká!“ a šla jsem za číšníkem. Radši bych si v tu chvíli nechala znovu nasadit spodní rovnátka bez separačních gumiček (ortodontický humor, pozn.aut.), ale přesto se za chvíli slyším říkat: „Prosím vás, mohl byste tomu chlapci v černém tričku donést to, co pije, a k tomu přidat tenhle lístek?“

„Ale kterému?“ zeptal se číšník udiveně. Člověk by řekl, že jako číšník musí mít s podobnými situacemi dennodenní zkušenost, ale je fakt, že doteď netuším, jak se mohlo v jednu chvíli v jednom baru vyskytnout tolik kluků v černém, no budiž…

„Ten, co tam sedí s tou brunetkou… a teď si k němu sedá z druhé strany ta blondýna,“ upřesnila jsem.

Číšník mě sjel od hlavy až k patě zkoumavým pohledem, poté se mi podíval do očí a jakoby soucitně se usmál, přestože si v duchu říkal: „No, to si teda fandíš!“

Pět minut po předání vzkazu se na mě ale díval úplně jinak. Stála jsem s tím klukem na baru, dělala jsem mu psychoanalýzu a on nám nalíval DOBROU whisky bez ledu. Kdybych neměla zuté boty, nebyla ve tváři rudá jako rajče a on nebyl pocintaný tou whisky, mohla jsem spokojeně mačovským krokem odejít a nechat číšníka přemítat o tom, jak jsem to udělala.

Zkouškový čas, dočkali jsme zas

Zase se nám blíží zkouškový čas, rozsvícené vánoční stromy na náměstí v Ostravě i v Olomouci, začíná se péct voňavé cukroví, blikají světýlka, prodává se punč… a já sedím na bytě, čtu si přednášky, píšu reflexe, anotace, elaboráty, eseje, evaluace a rešerše…

…Dělám tabulky všech těch psychofarmak, které bych radši všechny najednou spolykala, než se je naučila.

…Učím se v největším presu a časovém zatížení milion stránek o škodlivosti stresu a jeho následcích.

Je to těžká doba, ale všechno má svá pro a proti. Vystihl to kamarád, který mi jednou řekl: „Sakra… Já jsem tak dobrý v posteli! A holky to neví! …No, lepší než kdybych nebyl a ony to věděly.“