sobota 16. května 2009

Jak poznáte, že je čas odejít z hospody?

(Obrázek nesouvisí s textem, jen jsem ho vyfotila v řeznictví a musela jsem se o něj podělit. - pozn.aut.)

Poslouchejte rozhovory u vedlejších stolů a když je víc jak polovina z nich divnější než vy sami, je to jasný signál k odchodu. Nikdy jsem nečekala, že se mi to doopravdy stane, ale tady je autentický zápis:



Stůl č.1

Ty dvě se začly prát… první hodila záda na parket, zvedla se jak Lucy Liu, žádné babské strkání, neviděl jsem žádné zatahání za cop, samé pěsti! …Jsem tam stál s tím prázdným podnosem a jen koukal…


Stůl č.2

Jééé, ahoj Petře, já jsem tě včera viděl, ale nebyls to ty!


Stůl č.3

Vole pičo, tak jak proti potratum? Zabiti života? Jake blbe náboženske duvody?? Když se udělaš do ruky, tak taky někoho zabiješ? Ne. Tak mi tu, hej, nevykladej, že Bohu vadí, i že mám gumu na pinďourovi!!!


Stůl č.4

První medik: „Chci jit na teho noveho Potera… sem ještě nevidět ani dil… ale ta holka.. ta Hermiona… to už je dělo!!!“

Druhý medik: „Ta Hermiona…“

První medik: „Dělo… hlavně když si vyžehlí vlasy.“

Druhý medik: „To jo.“

První medik: „Ještě větši dělo!“

Druhý medik: „Dělo největši.“


A tak jsem šla.


středa 13. května 2009

Ježek v kleci

Jak je možné, že se něco někam dostane, tam uvízne, a pak to za žádnou cenu nejde ven? Ne, teď nebudu polemizovat o nešťastné lásce. Jen jsem při mytí nádobí zatím neobjasněnou shodou okolností vyrobila ježka v kleci …totiž hrnek v konvi. No vážně, hrnek na presso uvízl v mé velké konvici na čaj. Snažila jsem se ho dostat ven všemi směry, spoléhala jsem na teplotní roztažnost i sílu vůle… a nic! Nic konstruktivního mě nenapadlo. Kromě možnosti jednu z věcí rozbít… ale to by mi neodpovědělo na důležité životní otázky: Jak je to možné? Jak se tam sakra dostal, když je příliš velký na to, aby vyšel ven? K čemu je člověku vysoká škola, když neumí umýt nádobí? Povolí dřív porcelán, sklo a nebo moje nervy?

Takže milé děti, oddalování učení za každou cenu (úklid pokoje, vaření sedmi chodů jídla na oběd, mytí nádobí) se nevyplácí. Až projdu všemi fázemi, kterými podle Elizabeth Kübler-Rossové prochází člověk při vypořádávání se s těžkým životním faktem:

- šok, popírání

- hněv, zlost

- vyjednávání, smlouvání

- deprese

- akceptace,

tak nad to učení stejně musím sednout a ještě si k němu nemůžu uvařit ani kafe ani čaj!!!



neděle 3. května 2009

Kubo, pomoz mi!!!

Bavila jsem se s kamarádem Kubou o nutnosti pomoci druhým. Z filozofické debaty nad zájmy, potřebami, prioritami, hodnotami, postoji, morálkou, etikou a láskou k bližnímu jsme se dostali ke zcela konkrétní historce, která u mě od nyní zbavuje všechny Kuby povinnosti pomáhat.


„To jsem takhle jednou stál na zastávce a viděl jsem a ostrůvku sedět úplně ožralého bezdomovce, který najednou usnul, překlopil se, a už ležel v kolejišti. Všude kolem stálo plno lidí a jen se na něj dívali, on natahoval ruce, aby mu někdo pomohl, ale nikdo nic. Sám se prostě nemohl zvednout. Všichni jen viděli, že je hnusný, opilý, spocený a možná i pochcaný. Konsternovaně jsem stál a zíral na něj, když tu náhle se podíval přímo na mě a řekl: ,Ty, Kubo! Pomoz mi!‘ Chvíli jsem jen tak civěl, ale když zastřeným, zoufalým, opileckým hlasem zopakoval ,No tak, Kubo!!!! Pomoz mi!!!!‘ tak jsem začal přemítat, odkud ho můžu znát? Někdo od matky z práce? Od otce? Nebyl čas, rozběhl jsem se za ním a pomohl mu na lavičku. Nepoznal jsem, odkud ho znám, ale přesto mě k němu něco poutalo. Když sem se nabídl, že mu koupím něco k pití a odešel jsem ke stánku, přišla za mnou jedna z přihlížejících paní a řekla mi: ‚Jste moc hodný, pane, že jste mu pomohl, já bych to nikdy neudělala… zvláště potom, kdyby po mě tak sprostě řval.‘ Když jsem se jen nechápavě zamračil, dodala: ‚No vážně… mně někdo oslovit „TY KURVO, POMOZ MI“, už bych mu pomoct ani nechtěla.‘“