Kubo, pomoz mi!!!

Bavila jsem se s kamarádem Kubou o nutnosti pomoci druhým. Z filozofické debaty nad zájmy, potřebami, prioritami, hodnotami, postoji, morálkou, etikou a láskou k bližnímu jsme se dostali ke zcela konkrétní historce, která u mě od nyní zbavuje všechny Kuby povinnosti pomáhat.

„To jsem takhle jednou stál na zastávce a viděl jsem a ostrůvku sedět úplně ožralého bezdomovce, který najednou usnul, překlopil se, a už ležel v kolejišti. Všude kolem stálo plno lidí a jen se na něj dívali, on natahoval ruce, aby mu někdo pomohl, ale nikdo nic. Sám se prostě nemohl zvednout. Všichni jen viděli, že je hnusný, opilý, spocený a možná i pochcaný. Konsternovaně jsem stál a zíral na něj, když tu náhle se podíval přímo na mě a řekl: ,Ty, Kubo! Pomoz mi!‘ Chvíli jsem jen tak civěl, ale když zastřeným, zoufalým, opileckým hlasem zopakoval ,No tak, Kubo!!!! Pomoz mi!!!!‘ tak jsem začal přemítat, odkud ho můžu znát? Někdo od matky z práce? Od otce? Nebyl čas, rozběhl jsem se za ním a pomohl mu na lavičku. Nepoznal jsem, odkud ho znám, ale přesto mě k němu něco poutalo. Když sem se nabídl, že mu koupím něco k pití a odešel jsem ke stánku, přišla za mnou jedna z přihlížejících paní a řekla mi: ‚Jste moc hodný, pane, že jste mu pomohl, já bych to nikdy neudělala… zvláště potom, kdyby po mě tak sprostě řval.‘ Když jsem se jen nechápavě zamračil, dodala: ‚No vážně… mně někdo oslovit „TY KURVO, POMOZ MI“, už bych mu pomoct ani nechtěla.‘“