Nešťastně zamilovaná

Všichni kolem mě se učí, tak jsem chtěla začít taky. Myslela jsem, že je to něco příjemného, když to dělá každý, ale zatím teda nic moc. Navíc čím víc sedím / ležím / stojím v knížkách, tím míň mám pocit, že to stihnu a přitom mi něco říká, že by to mělo být naopak. Ale utěšuji se tím, že něco podobného zažíval i Sokrates a to, že vím, že nic nevím, je tedy jen další schůdek na mém vývojovém žebříku k dokonalosti.

A přestože vzdělání, vzdělání, všechny smutky zahání, zjistila jsem jednu poněkud znepokojivou věc – jsem do učení nešťastně zamilovaná. No určitě! Musí to být nešťastná láska, jak jinak bych vysvětlila to, že na něj pořád myslím a mám u toho takový divný pocit beznaděje? Ať jsem venku, koukám na televizi nebo si čtu, pořád myslím jen na to, že se musím učit, a stejně s tím nic nedělám a ani nic dělat nemůžu. Když zapnu rádio, každá písnička jako by byla o nás: Osmý den schází nám, Losing my religion, Skončili jsme, jasná zpráva…

Ano, miluju učení a ono mě nechce!!! Ale já se nevzdám.

Zimní radovánky v Olomouci

Pokud se vám zdají poslední české zimy málo tuhé, srdečně vás zvu do Olomouce. Ne, že by tady byla Ladovská zima, místo aut sáně, bernardýni nosili všem kolemjdoucím rum na zahřátí a pan Huml se otužoval bez trička… ale nejde topení. Neteče teplá voda. Nemůžu si ani uvařit teplé jídlo. Vypnuli plyn, protože unikal a rada rozhodla, že je lepší zmrznout a pojít hladem než vybuchnout. No nevím.

Takže nezbývá než ležet pod peřinou a mít po ruce tekutý svetr, jak kamarád airsofťák říká vodce. To víte, doba ledová je doba ledová.

Ještěže mám tu čepici, která mi mimochodem asi vážně sluší, protože mě dneska kamarád přivítal slovy: „Tyjo! Vypadáš fakt dobře. ...Skoro bych tě nepoznal.“

Pletky s čepicí

Tak před třemi týdny jsem si vybrala čepici a protože nebyla nejlevnější, vymluvila jsem se rodičům na ty prapodivné boule a na to, že určitě musí být v teple. Táta je ale vytížený a tak jsme se k nákupu dostali až dneska. Jenže mezitím se mnohé stalo a já se ráno probudila s hystericky zarytým pocitem, že jsem určitě nejošklivější a nejhloupější na celém světě, nikdy se nic nenaučím, nikomu nedokážu pomoct, s nikým nevydržím a tak zemřu sama, stará, opuštěná a nemocná a nikdo si toho ani nevšimne. Je záhodno moment této nálady vystihnout a s nikým nepřicházet do kontaktu.
Ptáte se, jak to souvisí s čepicí? Začalo to tím, že jsem se hned u snídaně nad rohlíkem rozbrečela, že žádnou čepici už nikdy nechci, protože mi stejně nebude slušet, protože prostě nejsem čepicový typ! Což by hnulo srdcem snad každému, takže mě začali i rodičové docela vyděšeně přesvědčovat, že to není pravda a že určitě nějakou najdeme. Když jsem ale na otázku, jakou má ta vybraná barvu, nenávistně odpověděla, že myslím, že černou, ale jak se znám, určitě jsem si ji jen zidealizovala, takže bude zelená a hnusná, už mi nic nevymlouvali.

Nakonec vše dopadlo dobře, čepice je tmavá a pěkná a dokonce mi sluší, mě už ten děs přešel a žijeme šťastně. Jen jsem asi odradila rodiče od kupování čehokoliv pro mou osobu na pěkně dlouho. Proto: Nikdy nepleťe svůj osobní život do koupi pletené čepice.

Muž ve vlaku

Protože dojíždím dvakrát týdně vlakem, stalo se mi to už několikrát. Naproti mně si sedne krásný (povětšinou mladý) muž a celou hodinovou cestu se na sebe koukáme. V tom lepším případě zapředeme nějaký rozhovor na obecné téma nebo téma nabízející se („Asi jsme někoho přejeli. Drclo to.. haha“), do něhož se postupně zapojí celé kupé, takže se o dotyčném stejně nic nedozvím. A když se něco snažím číst mezi řádky a nebo se nenápadně na něco zeptat, aniž by to vypadalo jakože sháním veškeré možné info, abych si ho mohla po příjezdu ihned vygooglovat, většinou zjistím jen co studuje a věřte nebo ne, Google mi na „fešák z ČVUT“ nevyhodí ani jeho fotku, natož kompletní životopis hocha a jeho rodičů.

Tak jak na to? Kamarádky, spolužačky a jiné mi radily, abych ho vždycky aspoň vyfotila. Nenápadně. Nenápadně! Návodů je prý hodně, sehnaly mi dokonce jeden přímo pro můj telefon: "dát ho na walkmana, otevřít ho, zapnout foťák – bez zvuku! A pak dělat, že rovnám sluchátka, zvednout telefon, blejskout ho a jako by nic poslouchat dál." Abych byla jó nenápadná, ještě k tomu si vždycky minimálně pustím film nebo vytáhnu knihu a půl cesty dělám, že mě chlapec vůbec nezajímá, aby ho přece ani nemohlo napadnout, že si fotím jeho.

Jenomže jsem prostě srab. Vždycky, když už jsem skoro připravená, vše je nastaveno, „rovnám sluchátka“ a potím se strachy, že mi na to přijde… když už jsem kousek před cílem... tak vždycky uhnu. Takže jediné, o co se můžu podělit, je fotka jako tato:

No, není šarmantní? :)

Boule jako vrata

Byla jsem nakažena. Vůbec netuším kde, kým / čím a jak, což mě ale z ani z poloviny netrápí tak moc jako otázka CO mi je? Nemám rýmu. Ani kašel. Ani teplotu. Nejsem unavená. Ani slabá. Ani malátná. Vše by tedy bylo v pořádku, že. Kdyby… kdybych neměla koule na hlavě. Mám neskutečně velké uzliny na týle! Je to něco nechutného, což by ani tak moc nevadilo, jelikož jsou pod vlasama, kdyby to nebolelo jako kráva. A teď nemůžu spát. Nevím, jestli bolestí nebo proto, že trnu, co mi na to řekne doktorka. Co když mi bude muset vyholit půl hlavy, aby zjistila víc? A nebo co když mi předepíše mast a denně si budu muset množství o velikosti melounu jemně vmasírovávat na postižené místo?

Mysli pozitivně.

Současní renomovaní psychologové se shodují na tom, že myšlenka má sílu – jinými slovy: Jak myslíš, tak žiješ. Podle Martina Seligmana tedy musí člověk myslet pozitivně a když k tomu zrovna nemá důvod, má se do toho dotlačit. Těmito strategiemi si můžete přivolat štěstí, lásku, bohatství, zdraví. No kdo by to nechtěl. Po shlédnutí lehce teleshoppingového návodu The Secret jsem se rozhodla, že do toho půjdu. Zabere mi to denně minimum času, změní mi to život, budu atraktivní, a už mi jen chyběla informace o tom, jestli to jde v případě nepotřeby jednoduše schovat pod postel. Večer jsem si do zblbnutí opakovala, jak bude vše fajn a ráno jsem se probudila s úmyslem začít zcela nový, pozitivní život.

Jenže Martin Seligman ani Drew Herolt asi nepočítají s tím, že když se u nás peče, nemá dobrá nálada šanci. Hned po ránu jsem byla vykázána z kuchyně.

"Proč pečeme tak brzo?"

"Jestli ti to je brzo, tak odejdi."

"Ne, jen tak… Je listopad"

"Tak víš co? ...běž pryč."

Nedala jsem ale temným myšlenkám šanci zkazit si dnešní den – první den mého pozitivního života a šla si do Kauflandu koupit Coca-Colu, protože ten sladký jed rozpuštěný v toxinech, jak ho nazývá táta, je jediná záruka dobré nálady. Chutnají i jiné jedy tak dobře, když je pocukrujete?

Neměli ji! Určitě je to součástí jejich strategie. Postaví vám hypermarket za barákem a potom, když vás naučí tam chodit v teplákách, tak přestanou prodávat důležité věci, jako je Coca-cola, chléb a nebo arašídy v tříbarevné čokoládě. Dělají to jen tak, aby vás nasrali.

Po návratu domů slyším smích. Že by to začalo fungovat? Táta čte časopis a už 5 minut se křečovitě směje. Na otázku: „Co je tam tak vtipnýho?" mámě odpoví hekaje smíchy: „Ty by ses urazila“ a ona se urazí: „Zase něco o mně.“

Zavřela jsem se do pokoje a hledala kde jsou ty pozitivní vlny. Na stole ne, tam je jen kupa knížek a učebnic, které musím zpracovat, v knihovně taky ne, tam je prach.

SHOCK!

Včera jsem zašla do obchodu s jasným cílem: Být jako všichni ostatní a pomáhat si při učení energydrinky! Ale všechny byly vyprodané – 4 prázdné fochy. Jediný nevyprodaný tam byl půllitrový žlutý Shock!. Pochopila jsem záhy po otevření jak to, proč nebyl jako jediný vykoupený, tak to, proč se jmenuje Shock – chtunal naprosto hnusně. Zhruba jako vyblitý Redbull (nikdy jsem vyblitý Redbull nepila, jen si tu chuť tak představuju) a ještě jedna zajímavost... Hned po vypití jsem usnula jak nemluvně, zaspala jsem i fotbal, který jsem chtěla vidět, a nenaučila jsem se tak vůbec nic.

33 tipů jak na něj

Po nějaké době (nebudu zastírat, že jsem ten časopis ještě relativně nedávno aktivně četla) se mi dostalo do rukou BravoGIRL! Nalistovala jsem stranu 30, protože na přední straně inzerovali, že se tam dozvím 33 NEJ tipů, jak na něj!. No to by v tom byl , aby alespoň jeden z nich nezabral, no ne?

Takže kromě toho, že se mám malovat a česat, i když jdu s košem, naučit se jména fotbalistů místního týmu (a nespoléhat na to, že je budou mít napsána na dresu – všichni do jednoho se nejmenují EUROTEL nebo FORTUNA) a oblékat se minimálně do křiklavě oranžové, abych přece připoutala jeho pozornost, musím mu taky dát najevo, že on je tady opravdový nadsamec a poprosit ho o spravení něčeho, třeba řetězu od kola. Dále jsem se dočetla, že abych nepůsobila dojmem „trapky bez nápadu“, nesmím se ho zeptat, kolik je hodin. Mám mu chválit oblečení, vlasy, tělo, holínky. A v neposlední řadě mám při mluvení přihodit tu a tam nějaký vtípek nebo dvojsmysl, nekřížit ruce na prsou, nemluvit o svých ex, nedrbat, neprozradit na sebe všechno, nenosit velké výstřihy (wtf??) a neoslovovat zdrobnělinami. Radou nad zlato je při vhodné chvíli předstírat, jak děsně je vtipný, protože to kluci prý ocení.

Ale hlavně – dvojitě podtrženo, MUSÍM ZŮSTAT SAMA SEBOU, protože to muži nejvíc milují.

Slipy. No nekupte to!

Jiná doba

Stárnu. Už to tak bude. Nečekala jsem, že větu „To za mých mladých let nebývalo!“ pronesu už ve dvaceti, ale je to tady. Ostatně mi už před pár měsíci oznámila patnáctiletá sestře, že věci nemůžu pochopit, protože jsem jiná generace, načež mi s opravdovým nadšením začala posílat fotky a ptát se na můj názor na ně. I přestože jsem jiná generace, záleží na mém názoru. Beru to jako kompliment. Zvláštní bylo, že na fotkách se střídala jen dvě témata – mladí kluci, kteří fotí sami sebe seshora a nebo svůj vyumělkovaný odraz v zrcadle, a boty Converse… červené. Její nadšené komentáře ať už k prvnímu či druhému fotografovanému se nelišily. Moje už byly méně horlivé. Neumím to posoudit. Taky už se neumím nadchnout pro boty stejně jako pro kluka. Není to škoda?

Chlapeček

Včera večer cestou na nákup jsem se nechala nějak unést patetickou náladou a málem mě rozbrečel pohled na chlapečka v okně. Mohlo mu být tak 8, díval se na mě asi ze čtvrtého patra dolů, jak jdu kolem jeho domu ,a neuhnul pohledem ani se neschoval, když jsem mu zamávala. Za ním jsem v rozsvíceném pokoji viděla na stěně plakát Shreka a hned mi přišlo líto, že nejsem osmiletý chlapeček. Ano, teď to zní divně, ale hned jsem si představila, jak se musí mít dobře, když jeho jedinou starostí jsou úkoly do školy, čekání na večeři si krátí koukáním z okna a za pár týdnů bude lepit do oken papírové sněhové vločky a zpívat koledy a doufat, že mu Ježíšek přinese to, o co si napsal. Ale je vlastně už jiná doba, třeba je to grázl, co šikanuje spolužáky a matce nadává do kurev.

Vypiš se

„Věř, jednou po letech, až otevřeš si deník, slzy co do něj spadly se v úsměv změní.“ Je na tom něco pravdy. Vypiš se z toho, bude ti líp. Dneska jsem našla svůj starý deník. A opravdu. Bylo milé to číst. A vybavilo se mi, že tenkrát, co jsem to psala, jsem měla OPRAVDU vztek, byla jsem OPRAVDU smutná a OPRAVDU zamilovaná. Hned jsem tam připsala dnešek. Protože v to předtím nebylo ono, že? SKUTEČNĚ smutná, zamilovaná a vzteklá jsem až teď! PŘEJU SI, abych si to už četla a usmála se tomu, protože momentálně se fakt nesměju. A taky si přeju, abych uměla být opatrnější ve svých přáních.