sobota 22. listopadu 2008

Pletky s čepicí

Tak před třemi týdny jsem si vybrala čepici a protože nebyla nejlevnější, vymluvila jsem se rodičům na ty prapodivné boule a na to, že určitě musí být v teple. Táta je ale vytížený a tak jsme se k nákupu dostali až dneska. Jenže mezitím se mnohé stalo a já se ráno probudila s hystericky zarytým pocitem, že jsem určitě nejošklivější a nejhloupější na celém světě, nikdy se nic nenaučím, nikomu nedokážu pomoct, s nikým nevydržím a tak zemřu sama, stará, opuštěná a nemocná a nikdo si toho ani nevšimne. Je záhodno moment této nálady vystihnout a s nikým nepřicházet do kontaktu.
Ptáte se, jak to souvisí s čepicí? Začalo to tím, že jsem se hned u snídaně nad rohlíkem rozbrečela, že žádnou čepici už nikdy nechci, protože mi stejně nebude slušet, protože prostě nejsem čepicový typ! Což by hnulo srdcem snad každému, takže mě začali i rodičové docela vyděšeně přesvědčovat, že to není pravda a že určitě nějakou najdeme. Když jsem ale na otázku, jakou má ta vybraná barvu, nenávistně odpověděla, že myslím, že černou, ale jak se znám, určitě jsem si ji jen zidealizovala, takže bude zelená a hnusná, už mi nic nevymlouvali.
Nakonec vše dopadlo dobře, čepice je tmavá a pěkná a dokonce mi sluší, mě už ten děs přešel a žijeme šťastně. Jen jsem asi odradila rodiče od kupování čehokoliv pro mou osobu na pěkně dlouho. Proto: Nikdy nepleťe svůj osobní život do koupi pletené čepice.

3 komentáře:

Markus řekl(a)...

krásnej happy end:) a kulich ti sluší!

Enykl řekl(a)...

Vzhledem k mým výlevům by ses ani neodvážil napsat opak, co? :)

frreka řekl(a)...

to jsou ty nálady. jeden by se z toho zbláznil.