V uznávaném a užívaném diagnostickém testu mi vyšlo, že jsem depresivní perfekcionalistická mrcha, co o sobě nemá vysoké mínění, přidělává si problémy tam, kde nejsou, a po večerech se baví tím, že vytváří silná emocionální pouta, která následně zpřetrhá.
No nevím, jediný, komu jsem za poslední měsíc přetrhla vazbu, byli dva Španělé, kteří se ve večerním vlaku směr Praha v kupé hlasitě bavili o spolucestujících, což nebylo těžké odhadnout, protože už chybělo jen, aby si na nás začali ukazovat. Moje španělština je natolik špatná, že stačila jen rozpoznání, že se nejedná o Italy, ale že bych rozuměla, to se říct nedá. Když jsem vystupovala a jeden z chlapců mi pomohl sundat tašku, řekla jsem mu: „Gracias.“
On vytřeštil oči a zašeptal: „¿Hablas espaňol?“, na což jsem mu odpověděla: „Sí, pero solo un poco.“, čímž moje znalosti španělštiny končily, ale to on nevěděl. Se svým španělským kamarádem si vyměnili pár zděšených pohledů a já se na ně usmála: „Adios, i ¡buen viaje!“
1 komentář:
palce nahoru!
Okomentovat