Patřím mezi lidi, co neradi něco vyhazují. A protože nechci, aby můj pokoj vypadal jako sběrný dvůr, tak jsem se v průběhu let naučila nebrat si věci domů. Už vůbec ne upomínkové předměty: podtácky z hospod, sirky z hospod, sklenice z hospod, vizitky hospod, apod z hospod. Došla jsem až tak daleko, že si vlastně domů neberu vůbec nic. Nerada nakupuju, a když už, tak něco, co se kazí – pokud možno rychle, aby byl důvod to vyhodit. Nedávno jsem našla v šuplíku dvě tuby s divadelní krví. Jednou jsem ji použila na maškarní, když jsem šla za oběť a od té doby mi leží v šuplíku. Při každém úklidu ji vezmu do ruky, popřemýšlím, odkud ji mám, vzpomenu si na večírek a vrátím ji zpět. Přece to nevyhodím, je to drahá věc a může se ještě někdy hodit. Tenkrát se hodila. Chtěla jsem být co nejvíc zkrvavená, abych svým kostýmem upoutala jistého kluka. No, kluka. Už to tak moc kluk není, ale muž to teda není vůbec. Kdyby byl holka, napsala bych slečna, ale.. ale to je vlastně jedno! Protože jsem ho stejně neupoutala. Ani nevím, proč jsem chtěla. (A proč jsem to dělala kostýmem?!) Ale stejně jako si neberu ráda věci do bytu, protože je potom neumím vyhodit, tak samo si nerada vpouštím lidi do svého soukromí. Jednoduše proto, že je pak neumím jen tak lehce vyhodit. Potom ale v „šuplících“ nacházím různé artefakty, které pokaždé vezmu „do ruky“, popřemýšlím, odkud je mám, vzpomenu si na večírek a vrátím je zpět. Přece je jen tak nevyhodím, i když očividně zabírají místo jiným. A co teď s tou krví?
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat