Nač se učit tři semestry psychodiagnostiku, když je to tak profláklé? Právě mi kamarád, který jde na pohovor do zahraniční firmy, řekl, že ho čekají i psychotesty. Nechápu, jak mohl být tak klidný, divnějšího člověka totiž neznám a protože mi vážně nepřipadá normální, začala jsem vymýšlet, jak mu sehnat posudek (jako kdysi jednomu barvoslepému klukovi, který chtěl dělat autoškolu:)). K mému překvapení byl pro jeho klid důvod… Paní z personálky mu totiž do telefonu jedním dechem s informací, že ho čekají psychotesty, sdělila, že až se budou ptát na oblíbenou barvu, musí říct modrou nebo bílou a V ŽÁDNÉM případě červenou! Taky mu odtajnila, že až bude kreslit strom, musí mít velkou korunu a pevné kořeny. Tak k čemu jsou týdenní kurzy interpretace kresby stromu, když ho všichni včetně na první pohled nenormálních ajťáků s tričkem od pudingu budou mít košatý?
Už jsem si všimla, že někteří kluci to myslí dobře, jen to prostě neumí říct. Je mi jasné, že ne každý dokáže lichotit Puškinovsky a vhodně použít klasický formát (příběh, ústřední postava, milostné-citové téma) s novým cílem – potěšit. Takže jsem si zvykla na lichotky typu: „Dneska ses vyvedla“ (= Sluší ti to), „Máš kvalitní vlasy“ (= Hezký účes); nebo na věty, které měly končit o něco dříve, jako např.: „Promiňte, slečno, jsem kadeřník a nemohl jsem si nevšimnout, jak krásné a opravdu jedinečné máte vlasy… sice teda ÚPLNĚ BLBĚ sestříhané, ale nevadí!“ nebo „No páni! Vypadáš fakt DOST DOBŘE!!! …skoro bych tě nepoznal.“
Ale když mi včera jeden kluk s vážnou tváří plnou obdivu sdělil, že jsem „žába jak kráva“, rozhodla jsem se o tom napsat pár slov. Pánové, každou slečnu určitě potěší, když je o ní zájem, ale I TADY je důležitá volba slova.:-D
„Dane Bráto, miluj mě a vem si mě“, aneb konečně čistě holčičí pohled na koncert. Nečekala jsem, že to přijde nebo aspoň že to přijde tak pozdě. Konečně se dostavila emoční bouře na koncertě, láska, šílenství, omdlévání v první řadě… Teď brutálně přeháním, ale nedivte se mi. Minula mě láska k Paddymu z Kelly Family, ani jsem o přestávkách v páté třídě nepusinkovala plakát Martina z Luneticu, pročež jsem všem připadala divná. Když tedy pominu záchvat, kdy jsem jedno odpoledne z vystřižených obrázků Roberta Kodyma skládala na zeď nápis LUCIE (a došla jsem jen k LUc), v podstatě mě minulo každé koncertové šílenství. Až dneska… Dan Bárta mě opravdu dostal, a kdyby vedle mě nebyla trapná holka, co se za každou cenu pokoušela o kontaktáž s ním, asi bych byla „ta trapná“ já. Ale on byl vůči všemu imunní, je už přecejen větrem ošlehaný životem protřelý, takže jsem ani neomdlela, když by to stejně k ničemu nebylo. Koncert se i bez následného sbalení Dana Bárty s polovinou kapely neskutečně povedl a myslím, že nejednoho z posluchačů podnítil stáhnout si několik alb k poslechu (za což by byli určitě upřímně rádi:-)) a jen s velkým sebezapřením jsem při žádosti o podpis řekla, že se jmenuju Denisa, protože chci plakát dát jako dárek.
Je dobrééj, a protože „noc dává dobrou“, zakončím tento článek. A jak jinak, než pubertálním výkřikem: On se na mě podívááál a usmáááááál se!!!!
Dřez se plní jen pomalu, a když je vrchovatý, sám se umyje, v Mekáči na mě nikdo neřve a navíc jsem dospěla do nemilého období. V životě každého studenta psychologie totiž nastane čas, kdy pochopí, že nic extra nevymyslí, nikomu nevyrazí dech ani nevytře zrak. Tento čas nastává v březnu ve druhém ročníku, kdy má oznámit téma své postupové práce, u kterého následujících 3,5 let zůstane a bude se mu věnovat. Plna elánu jsem se pustila do vybírání a ráda, že nejsem omezena jen předepsanými tématy, jsem prolistovávala, pročítala, prozkoumávala, promýšlela, prokazovala, procházela, pro-atd.
A na nic jsem nepřišla. Jediné, co mám je problém a bohužel tím nemyslím ten výzkumný.
Nač se učit tři semestry psychodiagnostiku, když je to tak profláklé? Právě mi kamarád, který jde na pohovor do zahraniční firmy, řekl, že ho čekají i psychotesty. Nechápu, jak mohl být tak klidný, divnějšího člověka totiž neznám a protože mi vážně nepřipadá normální, začala jsem vymýšlet, jak mu sehnat posudek (jako kdysi jednomu barvoslepému klukovi, který chtěl dělat autoškolu:)). K mému překvapení byl pro jeho klid důvod… Paní z personálky mu totiž do telefonu jedním dechem s informací, že ho čekají psychotesty, sdělila, že až se budou ptát na oblíbenou barvu, musí říct modrou nebo bílou a V ŽÁDNÉM případě červenou! Taky mu odtajnila, že až bude kreslit strom, musí mít velkou korunu a pevné kořeny. Tak k čemu jsou týdenní kurzy interpretace kresby stromu, když ho všichni včetně na první pohled nenormálních ajťáků s tričkem od pudingu budou mít košatý?
