Otočená lokna

Dlouho jsem nic nenapsala, závada nebyla na vašem přijímači, určitě šlo o plánované umělecké volno či stávku pro něco ušlechtilého.

Nicméně dnes sem napsat musím. Mezi Vánoci se schází rodiny, blízcí i vzdálení a tu a tam je docela zábava posedět s kamarády rodičů, kteří po třech pivech vykládají své historky z dob dávno minulých. Zrovna dnes jsem málem uronila slzu nad srdceryvným příběhem známé, která po třiceti letech svého muže stále horlivě miluje, protože byl vždy galantní a šarmantní. Vyprávěla mi, jak ji kdysi dostal tím, že byl úplně jiný než ostatní, nezval ji na kávu ani do cukrárny, ale jen se k ní hned po seznámení donchuansky přitočil, poupravil ji vlasy a řekl: „Promiň mi tu smělost, ale máš otočenou loknu“. Ona uviděla v jeho očích jiskření, okamžitě věděla, že to je ON, zjihla a byla jeho. Celý příběh by byl krásně romanticky povánoční, kdyby se do něj nevložil její manžel, sedící vedle a pochutnávající si zrovna na chlebu namazaném z obou stran. Jakmile zaslechl náznak známé historky, přidal: „Jee... vypraviš, jak sme se seznamili? No, sranda, ne? Prostě sem ju viděl, vůbec sem ju neznal a ani sem o ni ňak neuvažoval, jen mě děsně štvalo, že měla na čele jednu loknu uplně, ale UPLNĚ jinak než ostatni a... ano... řikej mi puntičkař, ale musel sem to prostě opravit, bo jinak bych se na ňu nemoh divat.“

Muži jsou prostě romantičtí a ví, jak na ženu. A ti, co neví, nemusí zoufat – žena se dozví, že to s ní vůbec neumí, až za třicet let.