Nový Můj

Je tak čistý! Malá a čistá verze mého starého notebooku dorazila po večeři 24.12. pod náš strom. Je roztomilejší než Majlo a když mi po několika hodinách přestalo tělo vylučovat mateřské hormony a já už se nerozplývala nad tím, jak je malý a krásný (řečeno hlasem o 2 tóniny vyšším), začaly mě zajímat prozaičtější věci, jako jak nainstalovat Office, komu napsat první mail, kde sehnat qip, který jede na Windows 7 a nebo:

Jak spustit webovou kameru? Kamera mi funguje. Při každém přihlášení mi totiž skenuje obličej, a když usoudí, že se jedná opravdu o mě, nemusím zadávat heslo. Když mě hned druhý den urazila tím, že mě poznala i po ránu a s kocovinou, kdy jsem se ani já v zrcadle nepoznala, začala jsem uvažovat, na základě čeho identifikuje. Poslala jsem mamku, aby si sedla místo mě a tvářila se neutrálně do kamery. Pokud to bere jen podle zběžných rysů (které mi jediné po ránu zůstávají), mělo by to vyjít. Mamka chvíli koukala do kamery, počítač skenoval a skenoval, načež se na ploše objevila hláška, že pokud není uživatelem tohoto počítače, ať okamžitě ukončí aplikaci a pokud tam neučiní, její fotka bude zachycena a poslána adminovi. Hned se cítím bezpečněji :)

Ale jak ji spustit jen tak? Řekla jsem si, že pro jednou nebudu hned otravovat své IT kamarády a pročtu si návod, projedu nápovědu, pohledám na internetu. Po dvou hodinách usilovného hledání jsem na netu našla při hledání slov „Lenovo“, „webkamera“ a „spustit“ jen článek prozaicky nazvaný: „Mrdat Lenovo do ucha“ a začínající větou: „Je to opravdu k posrání. Jeden by čekal, že po více než půl století, co se vytvářejí pro počítače programy, budou programátoři při své práci myslet hlavou a né prdelí.“ A proto jsem se rozhodla napsat ajťákům a pro příště si nezahrávat s myšlenkou, že na něco přijdu sama.

Jak oslovit muže v baru

Aneb první zkušenost s posíláním vzkazu.

Opravdu by mě zajímalo, kde berou všichni sebejistotu. Třeba šilhající individua s velkou prdelí a pivním břichem. Znám tři. Jedno z nich například balilo mojí velmi pěknou kamarádku minulý týden. Velmi sebejistě jí povídalo o svých úspěších, culilo se, jako by bylo minimálně Steve Sanders a nabízelo jí pivo, colu a pusu. Holka, na kterou by si nejspíše netroufl žádný normální kluk, tak strávila večer koukáním na individuum, které nemá zrcadlo a soudnost a které poté mačovským krokem odešlo balit „lepší“.

A já se ptám: Odkud se bere sebejistota lidí? Někdy bych ji sama potřebovala! Jako třeba předminulý týden, kdy jsem v Casablance řešila otázku: Jak zaujmout muže, sedícího zády a konverzujícího s dvěma dívkami?

Strategii jsem vymýšlela za podpory dvou kamarádek velmi dlouho. Jako nejschůdnější řešení se zdálo počkat, až obklopující dívky půjdou na záchod, a ochomýtat se kolem něj. Ale proti všem fyzikálním zákonům močové měchýře dívek byly bezedné a tak jsme si lámaly hlavu dál. Po půlhodině trapných nápadů a dvou pivech jsme se rozhodly pro poslání drinku se vzkazem po číšníkovi.

Po další půlhodině a pivu jsem se nechala vyhecovat jako prepubertální kluk hláškami: „Stejně to neuděláš!“ a „Na to jsi měkká!“ a šla jsem za číšníkem. Radši bych si v tu chvíli nechala znovu nasadit spodní rovnátka bez separačních gumiček (ortodontický humor, pozn.aut.), ale přesto se za chvíli slyším říkat: „Prosím vás, mohl byste tomu chlapci v černém tričku donést to, co pije, a k tomu přidat tenhle lístek?“

„Ale kterému?“ zeptal se číšník udiveně. Člověk by řekl, že jako číšník musí mít s podobnými situacemi dennodenní zkušenost, ale je fakt, že doteď netuším, jak se mohlo v jednu chvíli v jednom baru vyskytnout tolik kluků v černém, no budiž…

„Ten, co tam sedí s tou brunetkou… a teď si k němu sedá z druhé strany ta blondýna,“ upřesnila jsem.

Číšník mě sjel od hlavy až k patě zkoumavým pohledem, poté se mi podíval do očí a jakoby soucitně se usmál, přestože si v duchu říkal: „No, to si teda fandíš!“

Pět minut po předání vzkazu se na mě ale díval úplně jinak. Stála jsem s tím klukem na baru, dělala jsem mu psychoanalýzu a on nám nalíval DOBROU whisky bez ledu. Kdybych neměla zuté boty, nebyla ve tváři rudá jako rajče a on nebyl pocintaný tou whisky, mohla jsem spokojeně mačovským krokem odejít a nechat číšníka přemítat o tom, jak jsem to udělala.

Zkouškový čas, dočkali jsme zas

Zase se nám blíží zkouškový čas, rozsvícené vánoční stromy na náměstí v Ostravě i v Olomouci, začíná se péct voňavé cukroví, blikají světýlka, prodává se punč… a já sedím na bytě, čtu si přednášky, píšu reflexe, anotace, elaboráty, eseje, evaluace a rešerše…

…Dělám tabulky všech těch psychofarmak, které bych radši všechny najednou spolykala, než se je naučila.

…Učím se v největším presu a časovém zatížení milion stránek o škodlivosti stresu a jeho následcích.

Je to těžká doba, ale všechno má svá pro a proti. Vystihl to kamarád, který mi jednou řekl: „Sakra… Já jsem tak dobrý v posteli! A holky to neví! …No, lepší než kdybych nebyl a ony to věděly.“

NOŤAS

Jak si vybrat notebook? Je důležitý operační systém? Technické parametry? Integrovaná optická mechanika? Typ WIfi? Výkon? RAM? Monitor? Grafika? Disk? Ale kdeže… nějak jsem chytla od spolubydlící přesvědčení, že u noťasu je nejdůležitější vzhled! Vybírala jsem podle parametrů, kritérií, měřítek, proměnných i veličin a dospěla jsem k tomu, že jeden notebook výrazně převyšuje všechny ostatní. TOSHIBA. Nevím proč, ale nelíbí se mi to slovo. Na druhém místě se umístil LENOVO, což zní trochu jako LENČINO a vůbec celkově je hezčí. Když jsem se svěřovala s klukům s tím, že nevím, který si vybrat, shodli se na Toshibě, když holkám... TOSHIBA... taky! Co teď?

Protože jsem pro podporu svého rozhodnutí potřebovala slyšet alespoň jeden názor pro, řekla jsem spolubydlící: „No podívej, tohle je ta TOSHIBA. Je fakt hodně dobrý... ale ten nápis nahoře… zato tohle je LENOVO. Pěkný, ale horší. Co mám dělat?“

Podívala se na mě: „Přece si nebudeš vybírat zrovna notebook podle vzhledu?! Vždyť tam je nejdůležitější, jaký je! Mě by třeba nevadilo mít tu TOSHIBU…“

Vytřeštila jsem na ni oči, tohle jsem nečekala. Najednou jsem si připadala jako nejpovrchnější tvor na zemi. Jak jsem se mohla takhle zpronevěřit technice?

Po chvíli ale dodala: „…sice bych ho nikam nenosila, aby ho nikdo neviděl, ale jinak by mi to fakt nevadilo.“

(mimochodem, dopadlo to dobře, nakonec jsem narazila na LENOVO, co přehrál Toshibu i na parametry. Ha! Je PŘEKONANÁ! Ale dalo to zabrat)

Vzhůru do blázince

Tento týden byl ve znamení praxe v psychiatrické léčebně. Dalo mi to hodně, i když jsem musela vstávat v 5.

Hned první den mi zbořili mýtus o troskách v pyžamu nad kotníky, které si všechny do jedné myslí, že jsou Napoleon. Většina z těch, se kterými jsem přišla do kontaktu, byli normálnější než „ti venku“. Dalo se s nimi mluvit dokonce otevřeněji a upřímněji. Den ode dne jsem se na praxi těšila víc, taky proto, že slovu blázinec se více podobalo dění doma, a vypadnout do léčebny byl skvělý únik.

Nutno podotknout, že jsem měla štěstí na oddělení. Kamarádka byla za poněkud uzavřenějšími zdmi ústavu a z toho, co vyprávěla, bych asi tak nadšená nebyla. Nicméně mám celkově dobrý pocit, druhý den byl totiž zbořen i druhý mýtus, a to ten o neochotě hospitalizovaných na cokoliv po sté odpovídat, zvláště studentům. Opět opačný jev, povídat si se mnou chtěli, odpovídali i na osobní otázky a dokonce jsem měla pocit, že je to i baví.

Bylo taky hezké vidět depresivní pacienty, jak spolu hrají hry a dokonce se i občas usmějí. Jak to komentoval jeden z nich: „Bavím se jako malé dítě, kdyby to někdo viděl, tak nevím co… asi mě zavře do blázince :-D“

Tááákže: Ne všichni „zavření v blázinci“ jsou léky nadopovaní psychotici slyšící hlasy a pokoušející se o sebevraždu kuchyňským nožem. Je tam příjemně, jdou vidět pokroky a až mi tedy někdy bude ouvej, chci být hospitalizována na „oddělení 2: Depresivní muži“!