čtvrtek 5. března 2009

Wo-ba-si-u

„Dane Bráto, miluj mě a vem si mě“, aneb konečně čistě holčičí pohled na koncert. Nečekala jsem, že to přijde nebo aspoň že to přijde tak pozdě. Konečně se dostavila emoční bouře na koncertě, láska, šílenství, omdlévání v první řadě… Teď brutálně přeháním, ale nedivte se mi. Minula mě láska k Paddymu z Kelly Family, ani jsem o přestávkách v páté třídě nepusinkovala plakát Martina z Luneticu, pročež jsem všem připadala divná. Když tedy pominu záchvat, kdy jsem jedno odpoledne z vystřižených obrázků Roberta Kodyma skládala na zeď nápis LUCIE (a došla jsem jen k LUc), v podstatě mě minulo každé koncertové šílenství. Až dneska… Dan Bárta mě opravdu dostal, a kdyby vedle mě nebyla trapná holka, co se za každou cenu pokoušela o kontaktáž s ním, asi bych byla „ta trapná“ já. Ale on byl vůči všemu imunní, je už přecejen větrem ošlehaný životem protřelý, takže jsem ani neomdlela, když by to stejně k ničemu nebylo. Koncert se i bez následného sbalení Dana Bárty s polovinou kapely neskutečně povedl a myslím, že nejednoho z posluchačů podnítil stáhnout si několik alb k poslechu (za což by byli určitě upřímně rádi:-)) a jen s velkým sebezapřením jsem při žádosti o podpis řekla, že se jmenuju Denisa, protože chci plakát dát jako dárek.
Je dobrééj, a protože „noc dává dobrou“, zakončím tento článek. A jak jinak, než pubertálním výkřikem: On se na mě podívááál a usmáááááál se!!!!

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Smál se na mě! Nebo aspoň na nás obě... :-) An. (Sice jsem stála vedle, ale ta trapná holka byla z druhé strany...)

Marťas z KáHá řekl(a)...

a byl to ten profesionální smích, nebo ten spontánně upřímnej? ^^