Poslední dobou každý umírá. Verecký, Balabán, Motejl… konkrétně prostřední jmenovaný mě ale nějak ne a ne opustit. Když pominu citovou vazbu na člena jeho rodiny a čtyři otázky (a odpovědi) na jednom jarním autorském čtení, neznala jsem ho. A on neznal mě.
Úplně poprvé, když jsem si nechávala podepsat knihu a chtěla jsem, aby tam napsal věnování, podepsal se jen jménem, a nechal mi vzkázat, že není Rowlingová, aby psal věnování lidem, kterým knihu nevěnuje :)
Tak proč je mi to tak zatraceně líto? Co se pro mě změní kromě toho, že nebudu nenápadně vyzvídat každý měsíc, jak je na tom případná nová kniha, a nebudu obcházet půl Ostravy, když ho potkám ve městě a budu chtít pozdravit?
A protože nás v Literatuře na gymplu učili, že spisovatel za sebou nechává jako největší dědictví své dílo, můžu si dokola pročítat jeho knížky, ve kterých mám na záložkách vypsané své oblíbené pasáže a slovní spojení, těšit se na poslední knihu, která prý ještě vyjde, a přemýšlet nad tím, jestli mě ještě někdy nějaký spisovatel takhle osloví. A jestli to vůbec chci.
1 komentář:
Really nice blog keep up the good work
Muhammad Huzaifa
http://hugelol.blogspot.com
Okomentovat