Nechuťárny a prasečiny

Jak známo, člověk si sousedy ani rodiče nevybírá a proto by na mě ani neměl nadávat. Umíte si představit, o co horší je pocit, že nemůžete nadávat ani na někoho, koho jste si vybrali. A tím myslím spolubydlící.

Jak známo, člověk potřebuje opravdu velký šok, aby změnil nějaký svůj ustálený způsob života nebo přesvědčení. Třeba traumatický zážitek s ženou udělá z muže homosexuála, velká katastrofa přivede mnoho lidí k víře. A něco podobného se stalo nedávno i mně.

Jak známo, člověk, který se nějakou cestou dozví, že by se v budoucnu mohlo stát něco hrozivého, tomu chce za každou cenu předejít. A proto… jsem začala uklízet.

V neděli jsem přijela po dvou měsících do svého Olomouckého sídla (ano, studentský byt) a ten výjev, co se mi tam naskytl, by otřásl snad každým. Převrátilo se ve mně snad úplně všechno a to od názoru na úklid, přes lenost, až po žaludek. Vždycky jsem byla k nepořádku spíš nevšímavá, ale TOHLE bylo asi i na mé protinepořádkové bariéry ve vnímání moc. Nejednalo se o obyčejný (nebo studentský) nepořádek, jako jsou poházené kusy oblečení, chuchvalce prachu a všude na zemi vlasy, tyto věci považuji za docela sympatickou známku toho, že v bytě někdo bydlí. Ale hnijící kusy jídla, ulepené skleničky uklizené v kredenci, plnodalšíchvěcíkterésnadanineumímpopsat a toustovač, který žije vlastním životem a nebyl-li by přilepen kdovíčím na místo, určitě by si rád i někam zašel, už mi tak free svědectvím toho, že tady bydlí nespoutaní mladí lidé, nepřipadá. Opravdu, chyběly mi tam už jen tetované myši. Takže jsem asi konvertovala k obsesi zvané pořádek a svatosvatě slibuju, že i svoje budoucí děti k němu povedu (i když jsem si jako malá byla jistá, že moje děti budou znát jen zábavu, Coca-colu a Nutelu), protože vážně nechci, aby si jejich budoucí spolubydlící zašli na záchod radši ve vlaku, protože to pro ně bude čistější volba.

Největším překvapením ale bylo, když přišla spolubydlící, která to má všechno nejspíš na svědomí, a jediné, na co se zeptala, bylo, kam jsem dala ten „bordelník ze dřezu“ (nejspíš tím myslela kdysi dávno bílý košíček z odtoku, který byl ale v době, kdy jsem ho nalezla, doslova neodlučitelně spojen s kusy jídla). Kam jsem dala ten BORDEL Z BYTU, to už ji ale asi nezajímalo.

Zrádnost dvojčat

Aneb, jak to dopadá, když znáte jen jedno z dvojvaječných dvojčat a druhé jste nikdy neviděli.

SMS:

Já: „Ahoj Jirko, zrovna jedu do Olomouce a naproti mne sedi kluk, co se smeje uplne jako ty. Odpovidal by i vekem, jinak si ale moc podobni nejste. Neni mozne, ze je to ten tvuj bratr??“

Jirka: „Jj, to bude on. Zitra ma v Olomouci zkousku, tak dneska jel.“

Já: „Tak to je dobre. Vis co, tak mu neco napis, abych videla, jestli vytahne mobil.:)“

Jirka: „Napsal jsem mu, aby se usmal na holku naproti. Usmal se?:)“

Já: „Neusmal... A prave vystoupil v Hranicich na Morave. Tak to as nebude on, co?“

Jirka: „TO ASI NEBUDE ON!!!!>:o“

Já: „Tim se vysvetluje, proc jste si nebyli moc podobni.“

Zpátky do mládí

Za měsíc a něco mi bude 21. V Americe, nebo aspoň v některých jejích státech, bych mohla začít všechno: pít, čepovat pivo, koukat na porno, jezdit za plnou cenu, volit a třeba i plavat v medu, protože když říkám všechno, tak všechno! V Česku se toho moc nezmění, kromě toho, že přestanu dospívat a začnu stárnout. Asi se tomu nějak (pod)vědomě bráním tím, že se vracím do svých dětských let.

Tak například. V pondělí začíná škola. Na základce jsem v pátek předem měla vždycky už nadepsané sešity, podepsané učebnice, přichystaný penál a snad i utříděné pastelky podle barev. Po tomhle se mi zastesklo, takže jsem se rozhodla přichystat a doladit si věci do školy jako za mlada. Jenže po chvíli strávené shromažďováním školních věcí jsem zjistila, že mám jen jeden ušmudlaný trhací blok, kam píšu všechno, a tužku, která je právě po ruce. Tudy cesta do mládí nepovede.

Další na řadě bylo kreslení. Cestou z poslední zimní zkoušky jsem si za odměnu koupila vodovky, tempery, štětce a výkresy. Tímto jsem se do mládí dostala, protože jsem po pár obrázcích narazila na úplně stejné překážky jako kdysi: neumím nakreslit nos, namíchat hnědou a nepřetáhnout. Protože je ale vývoj věc nezadržitelná, i já jsem se od svých deseti let v kresbě posunula. Například když jsem teď udělala kaňku, vážně jsem chvíli uvažovala, kde je „ctrl+z“.

Že by to tudy taky nešlo? Tak to nechám tak a pro začátek budu ignorovat jak reklamy na „krémy 21+“, tak to, že většina seriálových herců, miss a fotbalistů jsou mladší než já. Doufám, že mě to za chvíli přejde a další spleen z věku přijde nejdřív za rok.

Angličtina

Odhodlávám se k malému kroku pro mě a ještě menšímu pro lidstvo. Začnu se učit anglicky! Ano. Ve dvaceti letech. Je to jako bych napsala, že začnu nosit podprsenku. Ale angličtině jsem se zatím bohužel vyhýbala. No dobře, zase tak úplný začátečník nebudu. Ano, byly pokusy na gymplu, kde jsem dokonce byla jednou požádána, abych šla za skupinu do olympiády v anglickém jazyce, ale to bylo spíš na začátku. Potom už mi radši nikdo nenabízel ani paralympiádu. A proč neudělat z nouze ctnost a neříkat, že se neučím anglicky jako protest proti globalizaci, Bushovi, McDonaldu a výroku Rowlingové o ústavech v Česku.

Ale na každého jednou dojde. Globalizace není už brána jako nutně zlý proces, Bush odešel, není nad cheeseburger s Colou (který si mé ID velmi často žádá, i když nad ním často zvítězí EGO a dám si jen kafe), a Rowlingovou si nechám jako záložní výmluvu, kdybych s kurzem skončila. Stejně jako to, že chudáci studenti angličtiny se nemůžou uživit překladem z řeči, kterou všichni ovládají a tak právě já jim budu pomáhat.

Dennodenně u večeře (večeříme spolu, protože rodina, která spolu nevečeří, se rozpadne) se probírají jen určité věci – mé vycestování za studiem (chápu, že tento blog čtou minimálně 3 zarytí vycestovalci, ale ačkoliv vás obdivuju, sama NECHCI… tak mě bičujte!), můj kurz angličtiny / španělštiny / němčiny / ruštiny, má autoškola (rovněž nerealizovaná meta), moje váha, moje stravovací návyky a můj nepořádek v pokoji. Rozhodla jsem se tyto věci postupně eliminovat a pak zjistit, co se opravdu v mých rodičích skrývá a o čem by se bavili, kdyby si slastně žili beze mě:).

To první snad (možná) pochopili a poslední tři věci jsem spravila. Teď jdu na ten kurz. Autoškolu ale nejspíš nechám. Ne snad proto, že budu tiše doufat (jako můj kamarád), že do pár let dojde ropa, i když by to řešilo můj problém, ale proto, že je mi jasné, že naše rodinné nerozpadnutí se je výsledkem (výhrad k mému životu u) společných večeří.

Tákže se chystám na stará kolena oprášit vše, co se angličtiny týká a neměl by to být problém, protože jsou teorie o tom, že mozek vnímá a ukládá vše, co kde vidím a slyším. A jen to nepřivádí do vědomí, abych se nezbláznila. Takže stačí najít vše, co jsem kdy pochytila z angličtiny a vyndat to ven. Navíc si můžu sama najít dobrého učitele. Ale jelikož je táta schvalovatel, nemůžu například mladého Brita označit za kvalitního jen proto, že bude mít mírný předkus, úzké rty, modré oči a tašku PUMA s notebookem ležérně přehozenou přes rameno. To jsem teda zvědavá, podle čeho si vyberu!

Rada za 30 Kč

Už nikdy si nepůjdu vyzvednout lék, už nikdy nevkročím do lékárny, už nikdy nepůjdu vůbec nikam!

Když je na krabičce velkým písmem „ANALERGIN“, trochu to člověka vyděsí.

Tak jsem se zeptala: „A… ehm… to je... se jako… no… víte… to?“

„No… Nevím…?“ odpověděl lékárník.

„No… Jak se to …bere?“

„No… normálně. Jak byste to chtěla brát, slečno?“

„No… jako…,“ osmělila jsem se, „per rectum?“

„Ne! Normálně zapít!“ vyvalil oči.

„Ale na krabičce je ANAL-ERGIN.“

„To je AN-ALERGIN, slečno.“

Vrátila se mi Panda

Byla v Amsterdamu,Bruselu

(i v evropském parlamentu)a Paříži.