I cesta může být cíl

Zhruba před Parbudicema vtrhla do našeho narvaného kupé průvodčí s větou: „Chvíli strpení, vlak před náma srazil sebevraha, takže nějaké dvě hodinky si postojíme, kuřáci můžou ven, jídelňák je vepředu“ práskla za sebou dveřmi a šla informací oblažit vedlejší kupéčko.

Kluk napravo, který všechno věděl a radil i hasičům, jak vyprošťovat, našemu kupé čekání „zkracoval“ neustálým mluvením. Kromě toho, že zaručeně rozuměl všem důvodům a důsledkům sebevražd, jsme zjistili taky, že v Americe je všechno lepší, že pravá whisky z Kentucky se nedá srovnat s žádnou jinou, že v posilovně je nejlepší stroj rotoped, že je sranda jezdit 130 tam, kde je povolená padesátka, že vlakem se dá stihnout cesta ze Sheffieldu do Bohumína za 6 hodin, že hasiči by měli nosit nehořlavé deky a že je přece jedno, že Obama je černý, že chyba v něm je jinde.

O dvě hodiny později jsme znovu zastavili v polích. Průvodčí otevřela dveře: „Tak co, už to víte?“

„Další mrtvý?“ zavtipkoval hasič sedící naproti mně.

„Takže víte…“ zesmutněla průvodčí, že nám to nemůže říct první.

„Co? Co?? Cože?! Další sebevrah?!“ vykoktal hasič.

„Ne ne, tenhle jen přecházel. Jo, a ven nesmíte, ani kuřáci, je tam rozmašírovaný na asi dvaceti metrech… a nemá hlavu… chcete najít nějaké přípoje?“

Insomnie

Už několikátý večer nemůžu usnout. Je to velmi nezvyklé, protože jsem doposud usnula doslova kdykoliv jsem si lehla (což bylo mnohdy i dost kontraproduktivní). Teď si můžu lehat, kde chci a jak chci, a neusnu. A tak po nocích místo spánkových vřetének a následných beta – delta vln slastného ortodoxního spánku procházím internet (mimochodem jsem při tom procházení narazila na jeden z prvních článků od Markuse, které jsem četla, a i po letech mu dávám deset bodů z deseti!), čtu si nebo si kreslím a přemýšlím o blbostech. Například: Kdybych mohla tak ve třinácti nahlédnout do budoucnosti a viděla sebe teď, byla bych šťastná?

A kupříkladu od počítání oveček jsem upustila, protože je kolem nich tolik nevyřčených otázek, že si je neumím představit: Jak pastýř zjistil, kolik ovcí most unese? Jdou zprava doleva nebo zleva doprava? Jsou jedna jako druhá nebo každá jinak tlustá? Pokud jsou jedna jako druhá, jak je to možné? A pokud každá jinak tlustá, proč ty hubené nechodí po dvou? Já, jakožto vypravěč stojím na straně, odkud jdou, kam jdou, anebo se dívám seshora? Má pastýř modré oči?

Do toho mi nezávisle na sobě kadeřnice i manikérka řekly, že pokud nebudu v pohodě já, rozhodně nebudou v pohodě ani moje vlasy a nehty a že na nich se to nejvíc pozná (cenná rada pro budoucí praxi v psychologické ambulanci – a my se to učíme poznávat z rozhovoru a potlačených traumat z dětství). Ale pokud je to pravda, nebudu si moct za chvíli nalakovat ani vlasy ani nehty, když o všechno přijdu. A přestože osvíceně vím, že krása ženy není v jejím vzhledu, nýbrž v chytrosti a důvtipu, už bych se konečně ráda vyspala a našla si důvod, proč cenit svoje hnusný rovnátka v širokém úsměvu na svět… Protože blbá nálada je jedna věc, ale jakmile mi něco ničí vlasy, tak to nechci!

Naklonovaná

Čím dál tím častěji v hospodě debatujeme o smyslu života, existenci pravé lásky a budoucnosti techniky. Vedeme velmi sofistikované debaty a na vedlejší stoly, kde probírají módní barvy letošní zimy, se díváme s despektem.

Po hodině docházíme k tomu, že pravá láska je určitě výmysl, a že by se měly zavést rozvody s rodiči, pokud někomu neskutečně polezou na nervy.

Po dvou hodinách docházíme k tomu, že ideální žena pro moje kamarády by měla být dívka krásná, chytrá, milá, chápavá, tolerantní, pořádná, lehce naivní, finančně zajištěná a málomluvná. Anebo jakákoliv s velkýma kozama.

Po třech hodinách docházíme k tomu, že až bude technicky možné skutečně všechno, bude mi na celém pokroku nejvíc vadit pocit, že si mě kdokoliv může naklonovat z otisků prstů na sklenici a potom se mnou bezostyšně spát.

A nakonec před odchodem přijdeme na to, že radši nebudeme mít děti, protože v tomto hrozném světě bychom se o ně museli dnem i nocí bát, o ta křehká nevinná stvoření s pisklavými hlásky.

Nad touto myšlenkou přemítám ještě doma. Z přemítání mě vyruší noční zazvonění zvonku.

„Ano? Kdo je tam?“ zeptám se

„Je Radek doma?“ štěkne na mě dětský pisklavý hlásek

„To máte asi špatný zvonek“ odpovídám

„Tak chcípni, ty mrdko…“ děl dětský pisklavý hlásek než jsem to stihla zavěsit.

Co asi dělá takhle pozdě večer venku ten chudáček malý, křehký a bezbranný?

Nový Můj

Je tak čistý! Malá a čistá verze mého starého notebooku dorazila po večeři 24.12. pod náš strom. Je roztomilejší než Majlo a když mi po několika hodinách přestalo tělo vylučovat mateřské hormony a já už se nerozplývala nad tím, jak je malý a krásný (řečeno hlasem o 2 tóniny vyšším), začaly mě zajímat prozaičtější věci, jako jak nainstalovat Office, komu napsat první mail, kde sehnat qip, který jede na Windows 7 a nebo:

Jak spustit webovou kameru? Kamera mi funguje. Při každém přihlášení mi totiž skenuje obličej, a když usoudí, že se jedná opravdu o mě, nemusím zadávat heslo. Když mě hned druhý den urazila tím, že mě poznala i po ránu a s kocovinou, kdy jsem se ani já v zrcadle nepoznala, začala jsem uvažovat, na základě čeho identifikuje. Poslala jsem mamku, aby si sedla místo mě a tvářila se neutrálně do kamery. Pokud to bere jen podle zběžných rysů (které mi jediné po ránu zůstávají), mělo by to vyjít. Mamka chvíli koukala do kamery, počítač skenoval a skenoval, načež se na ploše objevila hláška, že pokud není uživatelem tohoto počítače, ať okamžitě ukončí aplikaci a pokud tam neučiní, její fotka bude zachycena a poslána adminovi. Hned se cítím bezpečněji :)

Ale jak ji spustit jen tak? Řekla jsem si, že pro jednou nebudu hned otravovat své IT kamarády a pročtu si návod, projedu nápovědu, pohledám na internetu. Po dvou hodinách usilovného hledání jsem na netu našla při hledání slov „Lenovo“, „webkamera“ a „spustit“ jen článek prozaicky nazvaný: „Mrdat Lenovo do ucha“ a začínající větou: „Je to opravdu k posrání. Jeden by čekal, že po více než půl století, co se vytvářejí pro počítače programy, budou programátoři při své práci myslet hlavou a né prdelí.“ A proto jsem se rozhodla napsat ajťákům a pro příště si nezahrávat s myšlenkou, že na něco přijdu sama.

Jak oslovit muže v baru

Aneb první zkušenost s posíláním vzkazu.

Opravdu by mě zajímalo, kde berou všichni sebejistotu. Třeba šilhající individua s velkou prdelí a pivním břichem. Znám tři. Jedno z nich například balilo mojí velmi pěknou kamarádku minulý týden. Velmi sebejistě jí povídalo o svých úspěších, culilo se, jako by bylo minimálně Steve Sanders a nabízelo jí pivo, colu a pusu. Holka, na kterou by si nejspíše netroufl žádný normální kluk, tak strávila večer koukáním na individuum, které nemá zrcadlo a soudnost a které poté mačovským krokem odešlo balit „lepší“.

A já se ptám: Odkud se bere sebejistota lidí? Někdy bych ji sama potřebovala! Jako třeba předminulý týden, kdy jsem v Casablance řešila otázku: Jak zaujmout muže, sedícího zády a konverzujícího s dvěma dívkami?

Strategii jsem vymýšlela za podpory dvou kamarádek velmi dlouho. Jako nejschůdnější řešení se zdálo počkat, až obklopující dívky půjdou na záchod, a ochomýtat se kolem něj. Ale proti všem fyzikálním zákonům močové měchýře dívek byly bezedné a tak jsme si lámaly hlavu dál. Po půlhodině trapných nápadů a dvou pivech jsme se rozhodly pro poslání drinku se vzkazem po číšníkovi.

Po další půlhodině a pivu jsem se nechala vyhecovat jako prepubertální kluk hláškami: „Stejně to neuděláš!“ a „Na to jsi měkká!“ a šla jsem za číšníkem. Radši bych si v tu chvíli nechala znovu nasadit spodní rovnátka bez separačních gumiček (ortodontický humor, pozn.aut.), ale přesto se za chvíli slyším říkat: „Prosím vás, mohl byste tomu chlapci v černém tričku donést to, co pije, a k tomu přidat tenhle lístek?“

„Ale kterému?“ zeptal se číšník udiveně. Člověk by řekl, že jako číšník musí mít s podobnými situacemi dennodenní zkušenost, ale je fakt, že doteď netuším, jak se mohlo v jednu chvíli v jednom baru vyskytnout tolik kluků v černém, no budiž…

„Ten, co tam sedí s tou brunetkou… a teď si k němu sedá z druhé strany ta blondýna,“ upřesnila jsem.

Číšník mě sjel od hlavy až k patě zkoumavým pohledem, poté se mi podíval do očí a jakoby soucitně se usmál, přestože si v duchu říkal: „No, to si teda fandíš!“

Pět minut po předání vzkazu se na mě ale díval úplně jinak. Stála jsem s tím klukem na baru, dělala jsem mu psychoanalýzu a on nám nalíval DOBROU whisky bez ledu. Kdybych neměla zuté boty, nebyla ve tváři rudá jako rajče a on nebyl pocintaný tou whisky, mohla jsem spokojeně mačovským krokem odejít a nechat číšníka přemítat o tom, jak jsem to udělala.

Zkouškový čas, dočkali jsme zas

Zase se nám blíží zkouškový čas, rozsvícené vánoční stromy na náměstí v Ostravě i v Olomouci, začíná se péct voňavé cukroví, blikají světýlka, prodává se punč… a já sedím na bytě, čtu si přednášky, píšu reflexe, anotace, elaboráty, eseje, evaluace a rešerše…

…Dělám tabulky všech těch psychofarmak, které bych radši všechny najednou spolykala, než se je naučila.

…Učím se v největším presu a časovém zatížení milion stránek o škodlivosti stresu a jeho následcích.

Je to těžká doba, ale všechno má svá pro a proti. Vystihl to kamarád, který mi jednou řekl: „Sakra… Já jsem tak dobrý v posteli! A holky to neví! …No, lepší než kdybych nebyl a ony to věděly.“