Dvě opice z pouti a zhrzená pokladní

V sobotu jsem byla na pravé venkovské pouti, a dostala jsem plyšovou opici. O dvě hodiny později jsem byla v hospodě s pravými Kanaďany a dostala jsem opici druhou. Aneb, tak to dopadá, když si s váma po pěti Mastrech chce potykat číšník a donese vodku. (A to vše těsně předtím než se vedlejší stůl – slavící svatbu – rozhodne pozvat celou hospodu na šampaňské.)

O dva dny později už jsem byla jako rybička a vyšla na nákup do Kauflandu. K mému překvapení bylo stání ve frontě natolik zábavné, že jsem dokonce vypnula mp3 (!) a poslouchala lidi kolem.

1. Starší manželský pár se do krve pohádal, jestli koupili dost housek, přičemž oba měli dojem, že jich je málo, ale ani jednomu z nich se od pokladny nechtělo jít tu štreku k pečivu.*

2. Dvě zhruba čtrnáctileté a docela zmalované holky řešily ‚Jarina‘, ale nevím, kam došly, protože poslední, co jsem slyšela, bylo: „Hej, BéTéWéčko, jak jsi mluvila o Jarinovi. Tak včera, ne… Hodila jsem na něj WéTéeFko, co mu jako je, ale on jen LOL, tak já tež… Takže mysliš, že dobre?“ Skoro se mi zdálo, že se s tou otázkou otočila na mě. Naštěstí nechtěla odpověď. Neměla bych na to co říct. Snad jen: OMG!

3. Konečně zlatý hřeb nastal přímo u placení. Asi tak šedesátitelý pán řekl paní pokladní: „Těch rohlíků mám osm, slečno.“ Paní sáček vzala a pečlivě přepočítala každý rohlík… došla taky k číslu OSM a namarkovala ho. Pán se pokusil o milý tón: „Vždyť jsem to říkal:).“ Paní se na něj ani nepodívala a dost nahlas na to, aby to slyšela celá fronta, řekla: „Ale já už chlapům NEVĚŘÍM, víte?!“

* Fronta na pokladnu je asi živnou půdou pro manželské hádky. Jednou jsem tam dokonce slyšela tu nejlepší a nejkratší hádku:

Žena: „Jéé, zapomněli jsme na tyčinky.“

Muž: „S tvou prdelí bys měla kupovat činky a ne tyčinky.“

A bylo ticho.