Zhruba před Parbudicema vtrhla do našeho narvaného kupé průvodčí s větou: „Chvíli strpení, vlak před náma srazil sebevraha, takže nějaké dvě hodinky si postojíme, kuřáci můžou ven, jídelňák je vepředu“ práskla za sebou dveřmi a šla informací oblažit vedlejší kupéčko.
Kluk napravo, který všechno věděl a radil i hasičům, jak vyprošťovat, našemu kupé čekání „zkracoval“ neustálým mluvením. Kromě toho, že zaručeně rozuměl všem důvodům a důsledkům sebevražd, jsme zjistili taky, že v Americe je všechno lepší, že pravá whisky z Kentucky se nedá srovnat s žádnou jinou, že v posilovně je nejlepší stroj rotoped, že je sranda jezdit 130 tam, kde je povolená padesátka, že vlakem se dá stihnout cesta ze Sheffieldu do Bohumína za 6 hodin, že hasiči by měli nosit nehořlavé deky a že je přece jedno, že Obama je černý, že chyba v něm je jinde.
O dvě hodiny později jsme znovu zastavili v polích. Průvodčí otevřela dveře: „Tak co, už to víte?“
„Další mrtvý?“ zavtipkoval hasič sedící naproti mně.
„Takže víte…“ zesmutněla průvodčí, že nám to nemůže říct první.
„Co? Co?? Cože?! Další sebevrah?!“ vykoktal hasič.
„Ne ne, tenhle jen přecházel. Jo, a ven nesmíte, ani kuřáci, je tam rozmašírovaný na asi dvaceti metrech… a nemá hlavu… chcete najít nějaké přípoje?“
1 komentář:
Gratuluju k prvnímu sebevrahovi.P.S.-evidentně začali přibalovat druhýho jako bonus.R
Okomentovat