Některé demotivační činitele

Poslední zkouška. A jak už to bývá, ta nejtěžší. I když, každá zkouška, před kterou zrovna jsem, mi přijde nejtěžší. A to nemluvím o zkouškách životních, nýbrž o těch školních. Co se totiž týká studia, akorát po nocích pozoruji, co všechno mi učení znesnadňuje, místo, abych se učila:

- Při studiu psychologie postupně odhalíte, že vše, o čem se učíte, se ve vás odehrává. A to se týká především psychopatologií. (Ano, mám je všechny.) Navíc nejste jedineční, protože vše je normální nebo minimálně popsané. Mnohem lépe se mi vše dělá, když vím, že to má název, popř. číslo diagnózy. A tak například vesele prokrastinuji, oddávám se koprolálii a co mě zatím nejvíc znepokojilo, určitě jsem agnostik.

- Navíc se dočtu, že existuje paradox učení (čili vše, co se naučím, stejně rychle zastará a musím to za chvíli přeučovat), že co si neprožiju na vlastní kůži, to stejně zapomenu, že se naučím vždy jen 10% probrané látky a že do mě učitel při zkoušce projektuje sebe a svoje představy o mně, takže můj výsledek ani tak moc nezávisí na počtu nocí strávených nad knihou, jako na tom, jak noc strávil on, pak se mi hned učí o poznání lépe.

- Taky píšou, že kladné sebehodnocení a sebepřijetí je: "Jsem dobrý otec, dobrý milenec a vynikající znalec turbogenerátorů." A že je velmi důležité mít kladné sebehodnocení a sebepřijetí. Jen nevím, jak se dopracuji k tomu být dobrý otec a milenec (ty generátory bych snad nějak sfoukla..)

- Ve „volných chvílích“ googluji jméno profesora, co napsal knihu, kterou se snažím narvat ho hlavy, a zjistím, že podporuje tzv. HERMETICKÉ LÉČENÍ, cituji: „Z tělesných výměšků (moči, slin, potu, atd.) se vyrobí tzv. mumie, a tato mumie je podle časové astrologické korespondence vložena do jistých objektů - dejme tomu do rostliny nebo do zvířete. Tento objekt pak s léčivým účinkem absorbuje nemoc osoby, jíž mumie náleží. … Tato procedura vedla k úplnému uzdravení.“ Takže až budu mít příště rýmu, vložím svůj výkal do psa a uvidím. (interní sdělení – Markusi, pokud jsi ve mně tu nechutnost vážně probudil ty, opět ji uspi!)

- Uvažuji nad hloupostmi. Například jsem si koupila neuron, aby se mi líp učilo. Chudák, už je úplně zavařený a bojím se, že v nestřežené chvíli sedne k PC a napíše do giantmicrobes.cz, že chce zpět, ať pro něj pošlou rychlou.

No... Jako bych vás slyšela: BĚŽ SE RADŠI UČIT!

...Jdu se učit.

:)

Výstava v hospodě

Aneb, kdo koupí obraz za dvě piva? Poklidný večer v hospodě se změnil na detektivní pátrání. Dva kluci přišli do naší oblíbené hospody, kde jsem chtěla v poklidu oslavit narozeniny své kamarádky. S obrazem v ruce se ptali u vedlejšího stolu, jestli někdo nekoupí obraz. Stůl si ho ale nevšímal, tak přišli k našemu. „Kdo koupí obraz za dvě piva?“ … „No, kdo koupí obraz za dvě piva?“ … „Nechcete obraz za dvě piva?“ … „Nikdo nechce obraz za dvě piva?“

„…ALE JOOOOO, JÁ CHCI OBRAZ ZA DVĚ PIVA!!!!“ zakřičela jsem, aby dali pokoj.

„Tak jo.“ Řekl jeden z nich a už jsem šla platit na bar dvě piva. Během čekání na načepování jsem se začala s klukama bavit a ptala jsem se, kde obraz vzali.

„Nakreslil jsem ho“. Nevěřila jsem mu. „No vážně.“ Nevěřila jsem mu opět.

„Ale ten obraz je podepsaný…“, zkoušela jsem to jinudy.

„Ano, je tam napsáno FRANTIŠEK. To jsem já“, odvětil celkem pohotově.

Vzala jsem mu peněženku a vytáhla ISIC: „Tady píšou, že jsi Radek.“

„….mmm….Frantšek….je….pseudonym….víš?“

„Ok.“ Bylo mi to fuk. Zaplatila jsem piva a o dvě hodiny později jsem si domů nesla velký na plátně malovaný obraz. Doma jsem se bála, co na to řeknou naši, kteří ještě nespali, když se vracím z hospody s obrazem. Pod tričko jsem ho ale schovat nemohla a do pokoje se jde přes obývák, tak jsem jen zadrmolila: „Já vám to vysvětlím pak“ a proklouzla jsem do pokoje.

Ze zvědavosti jsem vygooglovala jméno podepsaného malíře. Prý je docela známý (čímž se potvrzuje mé barbarství) a toho času má výstavu v Ostravě. První, co mě napadlo, bylo, že když si chce známý umělec dělat výstavu v OSTRAVĚ, musí přece počítat s tím, že mu někdo obrazy ukradne, ale budiž. Takže mám doma poklad za 60,- i s dýškem. Našla jsem si i jeho mailovou adresu. Ale co napsat? Mám váš obraz? Napadla mě kupa scénářů, jak by to mohlo pokračovat – od vyžadování výkupného až po strohé konstatování, že obraz vyhodil ke kontejneru a jak se ke mně, sakra, dostal.

Přišla jsem zpět do obýváku, naši znalecky obcházeli obraz a po pěti minutách se ozvalo: „To jsi ty? Kdo tě kreslil?“

…pokračování příště. (ne, že bych si chtěla hrát na dramatično, ale píši v reálném čase a vážně sama nevím, jak to bude pokračovat:) )

Krása absurdit

Napadlo mě to zrovna, když jsem se do pedagogické psychologie drtila slovo od slova nazpaměť poučky o tom, jak by se žák neměl drtit slovo od slova nazpaměť poučky. Absurdit je plno.

Tak třeba: Švédský soud konečně uznal závislost na Coca-cole, takže jsem oficiálně nemocný člověk. A pojišťovna mi má zaplatit. Jelikož ale všechny peníze utrácím za Coca-colu, co bych dělala s těmi, co mi dá pojišťovna?

Nebo: Můj plyšový medvěd. Vždycky, když vstanu a odejdu z pokoje, on se přikryje. Nejdřív jsem podezírala rodiče, sestru… ale přiznejme si… Proč by to dělali? Když jsem byla malá, viděla jsem na SuperMaxu seriál, kde všechny hračky vždycky po odchodu majitele ožily a žily si vlastní život. Ale vždy tak, aby se stihly uklidit na svá místa, než se dítě vrátí. Tak můj medvěd asi svůj život žije velmi specificky. Pořád spí. Aspoň na něj netáhne, no.

(Chcete důkaz? Tady je:

Ale jak říká jeden náš docent: „Život by byl bez absurdit nudný. Proto je nutné se z nich těšit.“

(mimochodem další jeho výrok byl: „On vše ztratí… Kdybyste mu třeba nakreslili dvě ovce… Tak on ztratí i je.“ Nesouvisí, ale líbí se mi:))

A závěrem bych ráda poděkovala svému finskému čtenáři (předpokládám, že je to Markus, ale kdyby náhodou nebyl, děkuji tobě, jiný Fine:)) za to, že mi trochu pomohl obarvit mapu světa, která ukazuje, odkud mě čtou. (Tak mě napadá, že si asi udělám známé v Rusku, Grónsku a Kanadě :)). Zároveň tedy děkuji i neznámému Slovákovi, Velkobritovi a Severoirovi a dostávám se k další absurditě – proč nemám zabarvenou i Belgii?! Proč jsi tam jezdila, když z toho nic není, Anno?

Nevdechněte vaječník.

Naplno se rozjel bílý trh s orgány. No vážně. Kam se hrabou nemoci a viry, teď si už za 16 dolarů můžete koupit mozek, srdce nebo ledvinu. Dělohu si ale nekoupíte. Rodiče se vzbouřili, že dítě by mohlo v zápalu hry spolknout (vdechnout) vaječník, protože ho vejcovod prý dost silně nedrží. Proto na vás všechny apeluji: Zkontrolujte si pružnost svých vejcovodů a všechny své vaječníky, jestli si neválí volně kolem, je to choking hazard!

Bilance

Tento blog jsem založila proto, abych psala seriózní věci nebo aby mi aspoň pomohl se ze všeho vypsat. A když se tak zpětně koukám, co vidím? Dva shocky, jednu otočenou loknu a čepici. Tohle není moc kvalitní. Bohužel to nedoháním ani kvantitou. Přesto to pár lidí čte:

- Jeden vtipálek, jeden šovinista, jeden student, jeden knihomol a jeden alkoholik. To by byla pěkná návštěvnost, kdybych v tom výčtu nemluvila o jedné a téže osobě. :)

- Moje sestra. Zatím jediná osoba, co mě nespočetkrát nasrala, často se na mě vysrala a tu a tam mě i obesrala a přesto když má přijít domů, splašeně lítám a připravuju jí stůl plný pohoštění (ve kterém se jen pofrfňá a usne).

- kluk, který aktivně bojoval proti pragocentrismu (nahlásil krádež své platební karty, i když mu ji neukradli, jen proto, aby mu ji vyměnili, protože na ní byla fotka Prahy a šlo o princip.)*

- spolužák, který jako jediný kluk odchází v hodině na záchod a na psychologii ho vzali jen proto, že má péro. A navíc jako první vyřešil odvěký spor, zda používat kvalitativní nebo kvantitativní přístup (o kterém existují celé učebnice) tím, že aplikoval oba dva zároveň a nezapomněl mi to během aktu napsat v SMSce.

- Bali… totiž Řeka, František Řeka, který vystupuje pod pseudonymem, aby jej lidé nesrovnávali s jeho slavným otcem, ale občas na to zapomíná a mail odeslaný ze svého pseudonymového účtu podepíše svým celým jménem.

- no… a… Pavel, o kterém nemohu napsat křivého slova. Tak nepíšu nic. :-D

Ale tyto popisy jsou dost vytržené z kontextu, tak já radši končím, než mi někdo taky něco vytrhne z kontextu.


*Dostal novou, na které byla fotka Kotka s Mádlem.

Otočená lokna

Dlouho jsem nic nenapsala, závada nebyla na vašem přijímači, určitě šlo o plánované umělecké volno či stávku pro něco ušlechtilého.

Nicméně dnes sem napsat musím. Mezi Vánoci se schází rodiny, blízcí i vzdálení a tu a tam je docela zábava posedět s kamarády rodičů, kteří po třech pivech vykládají své historky z dob dávno minulých. Zrovna dnes jsem málem uronila slzu nad srdceryvným příběhem známé, která po třiceti letech svého muže stále horlivě miluje, protože byl vždy galantní a šarmantní. Vyprávěla mi, jak ji kdysi dostal tím, že byl úplně jiný než ostatní, nezval ji na kávu ani do cukrárny, ale jen se k ní hned po seznámení donchuansky přitočil, poupravil ji vlasy a řekl: „Promiň mi tu smělost, ale máš otočenou loknu“. Ona uviděla v jeho očích jiskření, okamžitě věděla, že to je ON, zjihla a byla jeho. Celý příběh by byl krásně romanticky povánoční, kdyby se do něj nevložil její manžel, sedící vedle a pochutnávající si zrovna na chlebu namazaném z obou stran. Jakmile zaslechl náznak známé historky, přidal: „Jee... vypraviš, jak sme se seznamili? No, sranda, ne? Prostě sem ju viděl, vůbec sem ju neznal a ani sem o ni ňak neuvažoval, jen mě děsně štvalo, že měla na čele jednu loknu uplně, ale UPLNĚ jinak než ostatni a... ano... řikej mi puntičkař, ale musel sem to prostě opravit, bo jinak bych se na ňu nemoh divat.“

Muži jsou prostě romantičtí a ví, jak na ženu. A ti, co neví, nemusí zoufat – žena se dozví, že to s ní vůbec neumí, až za třicet let.

3 šoky za den

1. Superšok: Už jsem tady jednou psala o nápoji jménem Shock!, ale protože jsem nepoučitelná, nechala jsem se opět nalákat názvem a koupila si řasenku SuperShock od Avonu, “po které budou moje řasy viditelně hustější”… Takže: ani viditelně, ani hustější. Shockem byla jen cena, takže fuckt, že za kvalitu se platí, tentokrát neberu ;)

2. Šok “Jen ať si nic nesvlíkne!”: Sedly jsme si s holkama na víno v jednom klubu, abychom probraly návrh zákona, který by podporoval korelaci krásy a IQ u mužů a zakazoval by těm blbým být hezcí, načež nám začal na stole tancovat značně podnapilý kluk. Dopadlo to dobře, nic si nesvlíkl.

3. Librexšok: Máloco překoná paní v Librexu, která po mém dotazu, co tady mají od Seiferta, napsala do počítačové databáze “Sajfrt” a přesvědčivě mi tvrdila, že žádnou knihu nenapsal.

Losos na rautu

Zajímalo by mě, jak se chudák cítil, když se ráno probudil… očividně po pařbě, celý od šlehačky, v puse citrón…

…a kdo je tady teď trapnej?

Ještěže nestuduju na Báňské

Zjistila jsem, že VŠB-TUO se poprala s přílivem studentů po svém. Protože je nutností studenty nějak číselně evidovat a protože dávat jen čísla je podle Vysoké školy Báňské nelidské, rozhodli se kombinovat příjmení, jméno a číslo. Nic extra, co? Pokud se nejmenujete jako já a vaše evidenční a přihlašovací jméno by neznělo „Sral 001“. Takže jsem se jen tiše zaradovala, že na Báňské nestuduji a studovat nebudu a poděkovala za své sice nelidské, ale krásné přihlašovací evidenční číslo.

Takže vy, co ještě zvažujete nástup nebo přestup na nějakou VŠ, apeluji na vás: K čemu jsou informace o sylabech a akreditacích?! Zajímejte se nejprve o závažné věci, jako je vaše zkratka.