pátek 20. listopadu 2009

Vzhůru do blázince

Tento týden byl ve znamení praxe v psychiatrické léčebně. Dalo mi to hodně, i když jsem musela vstávat v 5.

Hned první den mi zbořili mýtus o troskách v pyžamu nad kotníky, které si všechny do jedné myslí, že jsou Napoleon. Většina z těch, se kterými jsem přišla do kontaktu, byli normálnější než „ti venku“. Dalo se s nimi mluvit dokonce otevřeněji a upřímněji. Den ode dne jsem se na praxi těšila víc, taky proto, že slovu blázinec se více podobalo dění doma, a vypadnout do léčebny byl skvělý únik.

Nutno podotknout, že jsem měla štěstí na oddělení. Kamarádka byla za poněkud uzavřenějšími zdmi ústavu a z toho, co vyprávěla, bych asi tak nadšená nebyla. Nicméně mám celkově dobrý pocit, druhý den byl totiž zbořen i druhý mýtus, a to ten o neochotě hospitalizovaných na cokoliv po sté odpovídat, zvláště studentům. Opět opačný jev, povídat si se mnou chtěli, odpovídali i na osobní otázky a dokonce jsem měla pocit, že je to i baví.

Bylo taky hezké vidět depresivní pacienty, jak spolu hrají hry a dokonce se i občas usmějí. Jak to komentoval jeden z nich: „Bavím se jako malé dítě, kdyby to někdo viděl, tak nevím co… asi mě zavře do blázince :-D“

Tááákže: Ne všichni „zavření v blázinci“ jsou léky nadopovaní psychotici slyšící hlasy a pokoušející se o sebevraždu kuchyňským nožem. Je tam příjemně, jdou vidět pokroky a až mi tedy někdy bude ouvej, chci být hospitalizována na „oddělení 2: Depresivní muži“!



3 komentáře:

Markus řekl(a)...

vezmeš mě někdy s sebou? :)

Enykl řekl(a)...

Jako depresivního muže nebo jako psychologa?

Markus řekl(a)...

no, kvalifikaci mám spíš na to první