Kdykoliv kouknu z okna v olomouckém bytě, vidím v okně naproti televizi. Velká širokoúhlá televize a na ní zapnutá Nova. Tak mě napadlo, jestli tam náhodou někdo v tom bytě neumřel. A jestli bych tam neměla zazvonit a když tak to vyřešit. Ale kdyby mi někdo otevřel, nevím, jak bych mu to vysvětlovala. A druhá varianta – tři měsíce tlející mrtvola – mě od záměru odradila. (toť jediná věc, která mě za poslední týden zaujala.)
Začala jsem totiž psát ročníkovou práci a docela z toho degeneruju. Každou větu, kterou řeknu, formuluju do akademické mluvy, a navíc přemýšlím nad tím, jakou za ní hodím citaci. Když jsem mámě u večeře s vážnou tváří sdělila, že dnes preferuji sýr před šunkou (Já, 2010), zjistila jsem, že mám fakt dost. Aspoň jsem ale přišla na jednu záhadu. Jeden náš učitel měl na první hodinu tričko s nápisem „Remember my name. You will be screaming it later.“ A já ho bláhově podezírala ze sexuálního podtextu, teď je mi ale jasné, že tím „later“ myslel postupové zkoušky, to asi budu jeho jméno opravdu zoufale řvát.
Přes všechny své tvůrčí tendence nejsem teď schopna napsat ani řádek normálního textu – a to ani do ročníkovky, ani na blog. Z mých plánů mít to hotové o prázdninách / do Vánoc / do konce ledna / do začátku letního semestru postupně sešlo, a jelikož další termín, do kdy chci mít hotovo, je už deadline odevzdání, začínám mít strach. Už jsem i rezignovala na to, že vše co vytvořím, bude dechberoucí a zrakvytírající, přesto zatím můžu na prázdné stránky napsat jen obligátní „Hic sunt leones“ (http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/hic-sunt-leones)
A k tomu jsem byla označena za „největšího pesimistu, kterého kdy viděl svět“. Vyhrkla to na mě spolubydlící, když:
- jsem neocenila, že koupila do bytu kytku a na holé zdi dala kalendář a plakáty
- jediné, co jsem při procházce okomentovala, byla spousta psích hoven, která se ve sněhu a ledu zakonzervovala v nezměněné podobě pro nynější oblevu.
Žádné komentáře:
Okomentovat