1. Mámo, jede s náma Julínek!
Nikdy jsem netušila, jak je šíření fámy rychlé. Se sestrou často lidi kolem (patřící do našeho zájezdu) nazýváme jmény těch, komu se podobají, aby bylo následně jasno, o kom mluvíme. Vyhneme se popisu „ten vysoký – dobře rostlý – na krátko ostříhaný – prošedivělý pán v dobré košili“ a řekneme prostě „Julínek“. Jenže když jsem zrovna sestře řekla, že „Julínek už vstal, tak bychom se taky měly jít odbavit“, slyšel to za mnou sedící pán a už jsem ho slyšela říkat: „Mámo, dívej, jede s náma Julínek!!!“ …A nezbývalo než doufat, že mu bývalý ministr ničím neublížil a nebo, že si to s ním aspoň nebude chtít vyřídit.
2. Vy přepravujete nůž?!
Sotva jsem se dosmála obrázku přeškrtnuté bomby, dýky a pistole na ceduli při odbavování (kdo by s sebou nosil na palubu nůž?) a pohoršeně se podívala na slečnu přede mnou, která v příručním zavazadle měla sprchový gel, i když je to jasně zakázané, vzala jsem jako ostřílená letištní bojovnice svoji tašku, která prošla rentgenem a chtěla odejít. V tom na mě ale zavolal kontrolór: „Slečno, moment!!! Dejte mi tu tašku! Vy přepravujete nůž?!“ …No, zapomněla jsem si v kabelce jídelní nůž kdysi kdesi ukradený a z nostalgie schovaný. Slečna se sprchovým gelem se vítězně otočila, protože se celá odbavovací hala dívala na mě. Kdo by s sebou přece nosil na palubu nůž?
3. Místní zvířectvo
Za celý týden ani jeden turecký med, turecký sed a turecký záchod. Přestože Turci byli nadmíru pohostinní, velice milí a mírně úlisní, příroda mi dala jasně najevo, že nejsem zdejší. Během dvou dnů mě žahla medúza, klovl ptáček a kousla opice. …Kočce i ostatním zvířatům jsem se raději velkým obloukem vyhla, i když byla krásná. Nechtěla jsem opakovat sestřin debakl z předloni, kdy plavala k rackovi sedícímu na vodě, protože si myslela, že je nafukovací (což mu samozřejmě potom jen těžko vysvětlovala).
4. Turecký ideál krásy
Sotva jsem zjistila, že „Turci jsou na macatější“, brala jsem každý náznak zájmu jako urážku. Postupem času jsem si ale všimla zajímavé přímé úměry: ošklivému tlustému starému opilci v krámku mimo hlavní tržnici se líbí hodně tlustá, mladému prodavači v padělaném tričku holka dost macatá a řidič autobusu, který by se v Česku díky své postavě jako vystřižené z reklamy na džíny mohl živit minimálně jako model přes spodní prádlo, dělal celou cestu oči na mě, a když jsem se koukala taky, kreslil mi srdíčka do mlhy na okně vedle sebe. Pokud ale moje teorie platí, chtěla bych vidět toho, kterému by se líbila holka hubená…
5. Zvracení do vody: 100 $
Choutkám se meze nekladou, ale co je moc, to je moc. Při nabídce atrakcí v letovisku mě zaujalo plavání s delfíny. Kdo zaplatí 100 dolarů za to, aby se mohl vyráchat s hrdiny kýče? Nehledě na to, že většina lidí, co znám, uskakuje o půl metru, i když se kolem nich jen mihne ve vodě rybička. Patřím mezi ně, takže kdyby se o mně otřel při plavání delfín, nejspíš bych se poblila do vody. Ale až nebudu vědět, co s penězi, strávím svou zaplacenou půlhodinku tím, že se budu delfínovi snažit uplavat a pak mu vítězně zakníkám do ucha.
6. Nad křídlem nebo pod?
Zase mě posadili nad křídlo. NAPADLO MĚ, že je to normální smůla, protože tím skončil veškerý výhled. Ale když za mnou sedící holka řekla: „Nééé, zase křídlo, proč musím vždycky sedět nad křídlem?“, NAPADLO MĚ, že netuším podle jakého klíče se vlastně místa v letadle přiřazují, když nad křídla posazují neustále ty samé lidi. NAPADLO MĚ, že kdybych sehnala dostatek takových vždynadkřídlemsedících lidí, tak bychom se mohli dohodnout a někam společně letět. Muhehe… A pak MĚ NAPADLO, že nad křídlem je to určitě lepší než pod. A pak jsem usnula.
