Za měsíc a něco mi bude 21. V Americe, nebo aspoň v některých jejích státech, bych mohla začít všechno: pít, čepovat pivo, koukat na porno, jezdit za plnou cenu, volit a třeba i plavat v medu, protože když říkám všechno, tak všechno! V Česku se toho moc nezmění, kromě toho, že přestanu dospívat a začnu stárnout. Asi se tomu nějak (pod)vědomě bráním tím, že se vracím do svých dětských let.
Tak například. V pondělí začíná škola. Na základce jsem v pátek předem měla vždycky už nadepsané sešity, podepsané učebnice, přichystaný penál a snad i utříděné pastelky podle barev. Po tomhle se mi zastesklo, takže jsem se rozhodla přichystat a doladit si věci do školy jako za mlada. Jenže po chvíli strávené shromažďováním školních věcí jsem zjistila, že mám jen jeden ušmudlaný trhací blok, kam píšu všechno, a tužku, která je právě po ruce. Tudy cesta do mládí nepovede.
Další na řadě bylo kreslení. Cestou z poslední zimní zkoušky jsem si za odměnu koupila vodovky, tempery, štětce a výkresy. Tímto jsem se do mládí dostala, protože jsem po pár obrázcích narazila na úplně stejné překážky jako kdysi: neumím nakreslit nos, namíchat hnědou a nepřetáhnout. Protože je ale vývoj věc nezadržitelná, i já jsem se od svých deseti let v kresbě posunula. Například když jsem teď udělala kaňku, vážně jsem chvíli uvažovala, kde je „ctrl+z“.
Že by to tudy taky nešlo? Tak to nechám tak a pro začátek budu ignorovat jak reklamy na „krémy 21+“, tak to, že většina seriálových herců, miss a fotbalistů jsou mladší než já. Doufám, že mě to za chvíli přejde a další spleen z věku př
ijde nejdřív za rok.
