A mám je! Jsou tam, jsou vidět, bolí, tlačí a škrábou. Jediné, co může člověk v tuhle chvíli dělat je protestovat. Mohla bych proti rovnátkům protestovat nějak zoufale. Třeba jako když se jedna moje kamarádka chtěla pomstít svému bývalému klukovi za to, že se s ní rozešel, tím, že se vyspí se všemi členy Maxim Turbulenc. Ne, mohla bych protestovat ještě o stupeň zoufaleji. Třeba se vyspat se všemi členy Maxim Turbulenc Revival.
Při mé první tramvajové cestě s rovnátky mě napadlo, že je zvláštní, že se pachtím pro rovné vlasy a zuby a jediné, co ploché doopravdy mám, jsou nohy a hrudník (haha…ehm).
Ale co… už se jen 730× vyspím a sundají mi je. …a ony vlastně ani nejsou tak ošklivé:)
Jedna moje kamarádka šla za plastickým chirurgem kvůli poradě ohledně plastické operace nosu. Moc si tu operaci přála, ale přitom připustila, že kdyby jí tak uznávaný lékař řekl, že její nos je dokonalý a nemělo by se na něm nic měnit, v podstatě by jí to potěšilo. Vešla tedy do jeho ordinace a on ji přivítal slovy: „Dobrý den, posaďte se… vy jdete s tím předkusem?“
Asi tak jsem si připadala, když jsem vešla do ordinace ortodoncie a čekala jsem, že mi po prohlídce řeknou, že moje zuby jsou naprosto v pořádku, rovnátka by je jen zkazila a že ta jejich milá asymetrie je právě tou drobnou chybou, kterou na mě všichni milují. Místo toho jsem zjistila, že když s tím skusem nebudu nic dělat, zuby mi určitě nejpozději do třiceti vypadnou, a že pokud se chci ještě někdy usmívat s pootevřenými rty, musím dva roky nosit FIXNÍ aparát, který se velmi špatně čistí, člověka značně omezuje a navíc je ošklivý.
- Posledních pár dní bez nich, aneb, co musím udělat, než mi je nasadí. Budu celé dny dělat jen to, co pak nepůjde, takže budu jíst jen oříšky, topinky, mrkev, žvýkat… ach, žvýkačky, ty mi budou nejvíc chybět. Budu se usmívat na všech fotkách, což je divné, protože jsem se na nich nikdy neusmívala, …protože mám křivé zuby!
První měsíc to prý bude bolet, nebudu umět artikulovat a budu nevrlá. (Čili moje okolí nic nepozná, protože artikulovat jsem nikdy neuměla a nevrlá jsem taky furt.) Určitě se s nimi bude i špatně zvracet nebo líbat, ale jak říká R.: „Že ty toho nazvracíš a nalíbáš!“ Tcccccc, dva roky jsou dlouhá doba, vše se může změnit, můžu mít bulimii… a nebo DOKONCE kluka…?
Kamarádčin ortodont totiž prý s rovnátky potkal svou životní lásku. Jeho sestra taky. Moje sestra taky. Je tedy velká pravděpodobnost, že v následujících dvou letech potkám „toho pravého“. A že on mě nebude chtít, protože budu mít rovnátka :-D
(Obrázek nesouvisí s textem, jen jsem ho vyfotila v řeznictví a musela jsem se o něj podělit. - pozn.aut.)
Poslouchejte rozhovory u vedlejších stolů a když je víc jak polovina z nich divnější než vy sami, je to jasný signál k odchodu. Nikdy jsem nečekala, že se mi to doopravdy stane, ale tady je autentický zápis:
Stůl č.1
Ty dvě se začly prát… první hodila záda na parket, zvedla se jak Lucy Liu, žádné babské strkání, neviděl jsem žádné zatahání za cop, samé pěsti! …Jsem tam stál s tím prázdným podnosem a jen koukal…
Stůl č.2
Jééé, ahoj Petře, já jsem tě včera viděl, ale nebyls to ty!
Stůl č.3
Vole pičo, tak jak proti potratum? Zabiti života? Jake blbe náboženske duvody?? Když se udělaš do ruky, tak taky někoho zabiješ? Ne. Tak mi tu, hej, nevykladej, že Bohu vadí, i že mám gumu na pinďourovi!!!
Stůl č.4
První medik: „Chci jit na teho noveho Potera… sem ještě nevidět ani dil… ale ta holka.. ta Hermiona… to už je dělo!!!“
Druhý medik: „Ta Hermiona…“
První medik: „Dělo… hlavně když si vyžehlí vlasy.“
Jak je možné, že se něco někam dostane, tam uvízne, a pak to za žádnou cenu nejde ven? Ne, teď nebudu polemizovat o nešťastné lásce. Jen jsem při mytí nádobí zatím neobjasněnou shodou okolností vyrobila ježka v kleci …totiž hrnek v konvi. No vážně, hrnek na presso uvízl v mé velké konvici na čaj. Snažila jsem se ho dostat ven všemi směry, spoléhala jsem na teplotní roztažnost i sílu vůle… a nic! Nic konstruktivního mě nenapadlo. Kromě možnosti jednu z věcí rozbít… ale to by mi neodpovědělo na důležité životní otázky: Jak je to možné? Jak se tam sakra dostal, když je příliš velký na to, aby vyšel ven? K čemu je člověku vysoká škola, když neumí umýt nádobí? Povolí dřív porcelán, sklo a nebo moje nervy?
Takže milé děti, oddalování učení za každou cenu (úklid pokoje, vaření sedmi chodů jídla na oběd, mytí nádobí) se nevyplácí. Až projdu všemi fázemi, kterými podle Elizabeth Kübler-Rossové prochází člověk při vypořádávání se s těžkým životním faktem:
- šok, popírání
- hněv, zlost
- vyjednávání, smlouvání
- deprese
- akceptace,
tak nad to učení stejně musím sednout a ještě si k němu nemůžu uvařit ani kafe ani čaj!!!
Bavila jsem se s kamarádem Kubou o nutnosti pomoci druhým. Z filozofické debaty nad zájmy, potřebami, prioritami, hodnotami, postoji, morálkou, etikou a láskou k bližnímu jsme se dostali ke zcela konkrétní historce, která u mě od nyní zbavuje všechny Kuby povinnosti pomáhat.
„To jsem takhle jednou stál na zastávce a viděl jsem a ostrůvku sedět úplně ožralého bezdomovce, který najednou usnul, překlopil se, a už ležel v kolejišti. Všude kolem stálo plno lidí a jen se na něj dívali, on natahoval ruce, aby mu někdo pomohl, ale nikdo nic. Sám se prostě nemohl zvednout. Všichni jen viděli, že je hnusný, opilý, spocený a možná i pochcaný. Konsternovaně jsem stál a zíral na něj, když tu náhle se podíval přímo na mě a řekl: ,Ty, Kubo! Pomoz mi!‘ Chvíli jsem jen tak civěl, ale když zastřeným, zoufalým, opileckým hlasem zopakoval ,No tak, Kubo!!!! Pomoz mi!!!!‘ tak jsem začal přemítat, odkud ho můžu znát? Někdo od matky z práce? Od otce? Nebyl čas, rozběhl jsem se za ním a pomohl mu na lavičku. Nepoznal jsem, odkud ho znám, ale přesto mě k němu něco poutalo. Když sem se nabídl, že mu koupím něco k pití a odešel jsem ke stánku, přišla za mnou jedna z přihlížejících paní a řekla mi: ‚Jste moc hodný, pane, že jste mu pomohl, já bych to nikdy neudělala… zvláště potom, kdyby po mě tak sprostě řval.‘ Když jsem se jen nechápavě zamračil, dodala: ‚No vážně… mně někdo oslovit „TY KURVO, POMOZ MI“, už bych mu pomoct ani nechtěla.‘“
No co, už je mi 21, učím se anglicky, peču, vařím, uklízím. Muselo na to přijít, a aby se ze mě stala holka na vdávání, i já se musela naučit prát v pračce. Vypadá to jednoduše, co? Dáte tam prádlo, prášek, nastavíte požadavky a zmáčknete tlačítko. Ale! Jak jsem právě zjistila, pračka není jen nástrojem k čištění oděvů, ale je především spouštěčem a zdrojem chronického stresu. Po celou dobu, co se pere, a nutno podotknout, že se to stává nahodile, ale většinou jen když dávám prádlo do pračky JÁ a jsem sama doma, se z ní ozývají divné zvuky. Něco mezi bzučením, kvílením a trianglem. Ustávají a začínají nepředvídatelně kdy se jim zachce a když se zdá, že je vše OK, pračka začne zrychlovat otáčky tak moc, že už v polovině je na maximu, čímž tato věta ztratila smysl.
A to vůbec nemluvím o tom, že nikdy nevím, kolik obarveného, sraženého, vytahaného, zašmodrchaného a jinak znehodnoceného čehokoliv z pračky vyleze.
No co, než se vdám…
Jo, a v pátek jsem v hospodě popila jednoho kluka půllitrem piva. (Nebylo to na článek, ale ani na zamlčení:))
A mám je! Jsou tam, jsou vidět, bolí, tlačí a škrábou. Jediné, co může člověk v tuhle chvíli dělat je protestovat. Mohla bych proti rovnátkům protestovat nějak zoufale. Třeba jako když se jedna moje kamarádka chtěla pomstít svému bývalému klukovi za to, že se s ní rozešel, tím, že se vyspí se všemi členy Maxim Turbulenc. Ne, mohla bych protestovat ještě o stupeň zoufaleji. Třeba se vyspat se všemi členy Maxim Turbulenc Revival.
