Dneska na praxi dostala na frak další moje představa. Být psychologem u hasičů neobnáší permanentní výhled na tyč, po které co minutu sjede krásný urostlý do půl těla nahý hasič polévající se vodou, je to úplně o něčem jiném!
Zjistila jsem ale, že nemám řídit auto, protože můj reakční čas je tristní. A že jsem extrovertní introvert, který se nechá snadno do všeho vmanipulovat a rád manipuluje ostatními. Mám prý ráda adrenalin a nevyhledávám žádné nové podněty. Jsem zkrátka žena mnoha rozporů. Opět mi vyšly v testu deprese, které bych asi doopravdy dostala, kdyby mi v nějakém testu jednou nevyšly. Oproti ostatním testům mi ale nevyšla anorexie, což je škoda, protože mě baví sledovat psychologa, který mi sděluje výsledky a u zvýšené anorexie se vždy zarazí, změří si mě pohledem a zavrtí hlavou. Zkrátka a dobře, po dnešním otestování jsem zjistila, že by mě k hasičům asi nevzali, a to jsem ani nemusela prolézat opičí dráhu a sundávat kočky ze stromů.
Také jsem zjistila, proč mají hasiči číslo 150. Jediný hasič, kterého jsem za celý den zahlédla, byl totiž 150 centimetrový, 150 kilový a 150letý muž na vrátnici.
Ahoj, vítejte na mém blogu. Dneska jsem si koupila švestku a právě jsem si vylila jogurt.
Jako správné prase (řekla bych dokonce Prasko de Gama) jsem vylila jogurt. No vylila, spíš se rozstříkl po celém stole v obýváku. Protože zde právě panuje mé tvůrčí prostředí, mám potřísněné až nečitelné stránky „Krása je měřitelná“, „Přitažlivost ženského obličeje“ a „Poruchy příjmu potravy“. Aspoň, že to byl Jogurt light s 0% tuku a cukru, takže to ani poslední jmenované stránce snad nevadilo. Přes to všechno, Andělíček Můjstrážníček zařídil, že ani kapka neulpěla na ubruse, dřevu ani zemi.
Možná je to znamení, že dneska už bych toho měla nechat a jít spát. Nebo je to znamení, že si mám uvařit pořádné jídlo a nejíst jogurt. Nebo je to znamení, že mám přidat kapitolu o tom, že sebehezčí holka není atraktivní, když je pocintaná jogurtem. A možná to není znamení ničeho, mám to jen uklidit a psát dál. Hm… těžko říct.
Kdykoliv kouknu z okna v olomouckém bytě, vidím v okně naproti televizi. Velká širokoúhlá televize a na ní zapnutá Nova. Tak mě napadlo, jestli tam náhodou někdo v tom bytě neumřel. A jestli bych tam neměla zazvonit a když tak to vyřešit. Ale kdyby mi někdo otevřel, nevím, jak bych mu to vysvětlovala. A druhá varianta – tři měsíce tlející mrtvola – mě od záměru odradila. (toť jediná věc, která mě za poslední týden zaujala.)
Začala jsem totiž psát ročníkovou práci a docela z toho degeneruju. Každou větu, kterou řeknu, formuluju do akademické mluvy, a navíc přemýšlím nad tím, jakou za ní hodím citaci. Když jsem mámě u večeře s vážnou tváří sdělila, že dnes preferuji sýr před šunkou (Já, 2010), zjistila jsem, že mám fakt dost. Aspoň jsem ale přišla na jednu záhadu. Jeden náš učitel měl na první hodinu tričko s nápisem „Remember my name. You will be screaming it later.“ A já ho bláhově podezírala ze sexuálního podtextu, teď je mi ale jasné, že tím „later“ myslel postupové zkoušky, to asi budu jeho jméno opravdu zoufale řvát.
Přes všechny své tvůrčí tendence nejsem teď schopna napsat ani řádek normálního textu – a to ani do ročníkovky, ani na blog. Z mých plánů mít to hotové o prázdninách / do Vánoc / do konce ledna / do začátku letního semestru postupně sešlo, a jelikož další termín, do kdy chci mít hotovo, je už deadline odevzdání, začínám mít strach. Už jsem i rezignovala na to, že vše co vytvořím, bude dechberoucí a zrakvytírající, přesto zatím můžu na prázdné stránky napsat jen obligátní „Hic sunt leones“ (http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/hic-sunt-leones)
A k tomu jsem byla označena za „největšího pesimistu, kterého kdy viděl svět“. Vyhrkla to na mě spolubydlící, když:
-jsem neocenila, že koupila do bytu kytku a na holé zdi dala kalendář a plakáty
-jediné, co jsem při procházce okomentovala, byla spousta psích hoven, která se ve sněhu a ledu zakonzervovala v nezměněné podobě pro nynější oblevu.
Právě mě ze spokojeného facebookování za kulisy televize vytrhla hláška z reklamy. Mužský hlas se dramaticky zeptal: „Je váš blog příliš úzký???“ * Bylo to natolik podmanivé, že jsem se na chvíli zamyslela, jestli tomu opravdu tak není, popř. co pak s tím. Jako by nestačilo, že společnost činí značné nároky na lidskou vizáž, teď ještě budu muset měnit proporce blogu? I když, tam by to bylo aspoň jednorázové. Něco jako implantovat ženám do genetické výbavy gen, který by zaručoval permanentní linku kolem očí a dlouhé husté řasy, když je značně neekonomické vše den co den ráno kreslit a večer mazat.
(*jednalo se o reklamu na WCčistič Harpic Max a myšlen byl WCblok.)
Tak jsem se nad šířkami zamyslela, až jsem narazila na blogy holek, které se podporují v anorexii. A ani přes veškerou snahu z toho vtipný článek nevytřískám. Většina z nich má 13 – 17 let, detailně popisují svůj jídelníček a tu a tam přidají i fotku svých neskutečně tlustých pětačtyřiceti kil. Zbytek obsahu tvoří tipy, jak se stát anorektičkou, a moudra typu: „Vteřinu na rtech, roky na stehnech“, popř. „Minutu v puse, roky v pase“
Tato vlna se nazývá THINSPIRATION / THINSPIRATIO. Každá dívka si na internetu najde svoji THINSPO, což je její hubnoucí vzor, a snaží se být jako ona. Pro některé je THINSPO dokonce modelka z kampaně proti anorexii.
A co jsem se dozvěděla? (citace) Dívka, která se chce stát anorektičkou, by měla jídlo vždy rozžvýkat a potom vyplivnout, jíst nahá před zrcadlem, nikdy nesmí jíst po čtvrté hodině odpoledne a pokud bude opravdu hladová, má sníst pilulky proti pálení žáhy, měla by nosit gumičku na zápěstí a pokaždé, když dostane chuť na jídlo, za ni zatáhnout a pustit, počítat kalorie, sbírat obrázky modelek a nosit je pořád u sebe, po každém soustu vypít půllitr vody, představovat si, jak vypadají potraviny v žaludku či jinak si odůvodňovat, proč jsou nechutné, popřípadě si je přesolovat a přepepřovat, aby jí nechutnaly, kručení břicha ve škole zastavit úderem pěstí do žaludku, nikdy nesmí jíst nic většího než je její pěst, když bude hlad skutečně k nevydržení, musí pít horkou vodu a kousat ledové kostky, vážit se večer a oblečená, vyfotografovat se ve spodním prádle a pokaždé před jídlem se na fotografii dívat, ale hlavně musí občas vylít sladkou limonádu, vysypat balíček chipsů či zašpinit talíř a nechat obaly povalovat na stole, aby to před rodiči vypadalo, že něco snědla, a při splachování jídla do záchodu dát pozor na to, aby tam poté nezůstaly kousky jídla, které by ji prozradily. „Stopy zanechává např. špenát nebo různé omáčky. Prostě rači spláchni víckrát.“ A až bude úplně nejvíc nejhůř, má se točit dokola, dokud se nebude cítit malátně, všechno jídlo z ledničky polít saponátem, aby ho znehodnotila, a proti bolestem z hladu se schoulit do klubíčka, anebo to zaspat.
„Jdi nakupovat a zkus si oblečení, které by sis chtěla koupit až zhubneš. Vem si tu velikost, na kterou chceš zhubnout a pak si v kabince štípej do přebytečného tuku a uvidíš jak se ti hned zprotiví jídlo nechceš přece přidávat jídlem k těm špekům co už máš! … Obezita je odporná!! Pamatuj si, že THINSPIRATION je váš nejlepší přítel.“
Tak jo, jsem odporná, ale co? Aspoň mám úzký blog!
Dnes se mi již potřetí stalo, že mě při zběžném pohledu do novin zaujal portrét muže, a sotva jsem si řekla „Ten je ale pěkný!“, dočetla jsem se v titulku, kolik lidí zabil. Tak mě napadá, jestli ta uniforma, o které kartářka mluvila, nebude vězeňská…
Aspoň by to ale řešilo problém s oblékáním. Kdysi, když mi byly asi tři, tak jsem prý schovala tátovy kalhoty (které se mi líbily), abych se ochránila před opotřebením a následně dala svému spolužákovi ze školky Martínkovi (který se mi líbil), až do nich doroste.Nesetkalo se to ale s pochopením rodičů a kde jsou kalhoty teď, když by Martíkovi už určitě byly, netuším. A Martínka jsem neviděla 15 let. Člověk si něco plánuje a jak to pak dopadá…
