Nešťastně zamilovaná

Všichni kolem mě se učí, tak jsem chtěla začít taky. Myslela jsem, že je to něco příjemného, když to dělá každý, ale zatím teda nic moc. Navíc čím víc sedím / ležím / stojím v knížkách, tím míň mám pocit, že to stihnu a přitom mi něco říká, že by to mělo být naopak. Ale utěšuji se tím, že něco podobného zažíval i Sokrates a to, že vím, že nic nevím, je tedy jen další schůdek na mém vývojovém žebříku k dokonalosti.

A přestože vzdělání, vzdělání, všechny smutky zahání, zjistila jsem jednu poněkud znepokojivou věc – jsem do učení nešťastně zamilovaná. No určitě! Musí to být nešťastná láska, jak jinak bych vysvětlila to, že na něj pořád myslím a mám u toho takový divný pocit beznaděje? Ať jsem venku, koukám na televizi nebo si čtu, pořád myslím jen na to, že se musím učit, a stejně s tím nic nedělám a ani nic dělat nemůžu. Když zapnu rádio, každá písnička jako by byla o nás: Osmý den schází nám, Losing my religion, Skončili jsme, jasná zpráva…

Ano, miluju učení a ono mě nechce!!! Ale já se nevzdám.