Krása absurdit

Napadlo mě to zrovna, když jsem se do pedagogické psychologie drtila slovo od slova nazpaměť poučky o tom, jak by se žák neměl drtit slovo od slova nazpaměť poučky. Absurdit je plno.

Tak třeba: Švédský soud konečně uznal závislost na Coca-cole, takže jsem oficiálně nemocný člověk. A pojišťovna mi má zaplatit. Jelikož ale všechny peníze utrácím za Coca-colu, co bych dělala s těmi, co mi dá pojišťovna?

Nebo: Můj plyšový medvěd. Vždycky, když vstanu a odejdu z pokoje, on se přikryje. Nejdřív jsem podezírala rodiče, sestru… ale přiznejme si… Proč by to dělali? Když jsem byla malá, viděla jsem na SuperMaxu seriál, kde všechny hračky vždycky po odchodu majitele ožily a žily si vlastní život. Ale vždy tak, aby se stihly uklidit na svá místa, než se dítě vrátí. Tak můj medvěd asi svůj život žije velmi specificky. Pořád spí. Aspoň na něj netáhne, no.

(Chcete důkaz? Tady je:

Ale jak říká jeden náš docent: „Život by byl bez absurdit nudný. Proto je nutné se z nich těšit.“

(mimochodem další jeho výrok byl: „On vše ztratí… Kdybyste mu třeba nakreslili dvě ovce… Tak on ztratí i je.“ Nesouvisí, ale líbí se mi:))

A závěrem bych ráda poděkovala svému finskému čtenáři (předpokládám, že je to Markus, ale kdyby náhodou nebyl, děkuji tobě, jiný Fine:)) za to, že mi trochu pomohl obarvit mapu světa, která ukazuje, odkud mě čtou. (Tak mě napadá, že si asi udělám známé v Rusku, Grónsku a Kanadě :)). Zároveň tedy děkuji i neznámému Slovákovi, Velkobritovi a Severoirovi a dostávám se k další absurditě – proč nemám zabarvenou i Belgii?! Proč jsi tam jezdila, když z toho nic není, Anno?

Nevdechněte vaječník.

Naplno se rozjel bílý trh s orgány. No vážně. Kam se hrabou nemoci a viry, teď si už za 16 dolarů můžete koupit mozek, srdce nebo ledvinu. Dělohu si ale nekoupíte. Rodiče se vzbouřili, že dítě by mohlo v zápalu hry spolknout (vdechnout) vaječník, protože ho vejcovod prý dost silně nedrží. Proto na vás všechny apeluji: Zkontrolujte si pružnost svých vejcovodů a všechny své vaječníky, jestli si neválí volně kolem, je to choking hazard!

Bilance

Tento blog jsem založila proto, abych psala seriózní věci nebo aby mi aspoň pomohl se ze všeho vypsat. A když se tak zpětně koukám, co vidím? Dva shocky, jednu otočenou loknu a čepici. Tohle není moc kvalitní. Bohužel to nedoháním ani kvantitou. Přesto to pár lidí čte:

- Jeden vtipálek, jeden šovinista, jeden student, jeden knihomol a jeden alkoholik. To by byla pěkná návštěvnost, kdybych v tom výčtu nemluvila o jedné a téže osobě. :)

- Moje sestra. Zatím jediná osoba, co mě nespočetkrát nasrala, často se na mě vysrala a tu a tam mě i obesrala a přesto když má přijít domů, splašeně lítám a připravuju jí stůl plný pohoštění (ve kterém se jen pofrfňá a usne).

- kluk, který aktivně bojoval proti pragocentrismu (nahlásil krádež své platební karty, i když mu ji neukradli, jen proto, aby mu ji vyměnili, protože na ní byla fotka Prahy a šlo o princip.)*

- spolužák, který jako jediný kluk odchází v hodině na záchod a na psychologii ho vzali jen proto, že má péro. A navíc jako první vyřešil odvěký spor, zda používat kvalitativní nebo kvantitativní přístup (o kterém existují celé učebnice) tím, že aplikoval oba dva zároveň a nezapomněl mi to během aktu napsat v SMSce.

- Bali… totiž Řeka, František Řeka, který vystupuje pod pseudonymem, aby jej lidé nesrovnávali s jeho slavným otcem, ale občas na to zapomíná a mail odeslaný ze svého pseudonymového účtu podepíše svým celým jménem.

- no… a… Pavel, o kterém nemohu napsat křivého slova. Tak nepíšu nic. :-D

Ale tyto popisy jsou dost vytržené z kontextu, tak já radši končím, než mi někdo taky něco vytrhne z kontextu.


*Dostal novou, na které byla fotka Kotka s Mádlem.

Otočená lokna

Dlouho jsem nic nenapsala, závada nebyla na vašem přijímači, určitě šlo o plánované umělecké volno či stávku pro něco ušlechtilého.

Nicméně dnes sem napsat musím. Mezi Vánoci se schází rodiny, blízcí i vzdálení a tu a tam je docela zábava posedět s kamarády rodičů, kteří po třech pivech vykládají své historky z dob dávno minulých. Zrovna dnes jsem málem uronila slzu nad srdceryvným příběhem známé, která po třiceti letech svého muže stále horlivě miluje, protože byl vždy galantní a šarmantní. Vyprávěla mi, jak ji kdysi dostal tím, že byl úplně jiný než ostatní, nezval ji na kávu ani do cukrárny, ale jen se k ní hned po seznámení donchuansky přitočil, poupravil ji vlasy a řekl: „Promiň mi tu smělost, ale máš otočenou loknu“. Ona uviděla v jeho očích jiskření, okamžitě věděla, že to je ON, zjihla a byla jeho. Celý příběh by byl krásně romanticky povánoční, kdyby se do něj nevložil její manžel, sedící vedle a pochutnávající si zrovna na chlebu namazaném z obou stran. Jakmile zaslechl náznak známé historky, přidal: „Jee... vypraviš, jak sme se seznamili? No, sranda, ne? Prostě sem ju viděl, vůbec sem ju neznal a ani sem o ni ňak neuvažoval, jen mě děsně štvalo, že měla na čele jednu loknu uplně, ale UPLNĚ jinak než ostatni a... ano... řikej mi puntičkař, ale musel sem to prostě opravit, bo jinak bych se na ňu nemoh divat.“

Muži jsou prostě romantičtí a ví, jak na ženu. A ti, co neví, nemusí zoufat – žena se dozví, že to s ní vůbec neumí, až za třicet let.

3 šoky za den

1. Superšok: Už jsem tady jednou psala o nápoji jménem Shock!, ale protože jsem nepoučitelná, nechala jsem se opět nalákat názvem a koupila si řasenku SuperShock od Avonu, “po které budou moje řasy viditelně hustější”… Takže: ani viditelně, ani hustější. Shockem byla jen cena, takže fuckt, že za kvalitu se platí, tentokrát neberu ;)

2. Šok “Jen ať si nic nesvlíkne!”: Sedly jsme si s holkama na víno v jednom klubu, abychom probraly návrh zákona, který by podporoval korelaci krásy a IQ u mužů a zakazoval by těm blbým být hezcí, načež nám začal na stole tancovat značně podnapilý kluk. Dopadlo to dobře, nic si nesvlíkl.

3. Librexšok: Máloco překoná paní v Librexu, která po mém dotazu, co tady mají od Seiferta, napsala do počítačové databáze “Sajfrt” a přesvědčivě mi tvrdila, že žádnou knihu nenapsal.

Losos na rautu

Zajímalo by mě, jak se chudák cítil, když se ráno probudil… očividně po pařbě, celý od šlehačky, v puse citrón…

…a kdo je tady teď trapnej?

Ještěže nestuduju na Báňské

Zjistila jsem, že VŠB-TUO se poprala s přílivem studentů po svém. Protože je nutností studenty nějak číselně evidovat a protože dávat jen čísla je podle Vysoké školy Báňské nelidské, rozhodli se kombinovat příjmení, jméno a číslo. Nic extra, co? Pokud se nejmenujete jako já a vaše evidenční a přihlašovací jméno by neznělo „Sral 001“. Takže jsem se jen tiše zaradovala, že na Báňské nestuduji a studovat nebudu a poděkovala za své sice nelidské, ale krásné přihlašovací evidenční číslo.

Takže vy, co ještě zvažujete nástup nebo přestup na nějakou VŠ, apeluji na vás: K čemu jsou informace o sylabech a akreditacích?! Zajímejte se nejprve o závažné věci, jako je vaše zkratka.

Nešťastně zamilovaná

Všichni kolem mě se učí, tak jsem chtěla začít taky. Myslela jsem, že je to něco příjemného, když to dělá každý, ale zatím teda nic moc. Navíc čím víc sedím / ležím / stojím v knížkách, tím míň mám pocit, že to stihnu a přitom mi něco říká, že by to mělo být naopak. Ale utěšuji se tím, že něco podobného zažíval i Sokrates a to, že vím, že nic nevím, je tedy jen další schůdek na mém vývojovém žebříku k dokonalosti.

A přestože vzdělání, vzdělání, všechny smutky zahání, zjistila jsem jednu poněkud znepokojivou věc – jsem do učení nešťastně zamilovaná. No určitě! Musí to být nešťastná láska, jak jinak bych vysvětlila to, že na něj pořád myslím a mám u toho takový divný pocit beznaděje? Ať jsem venku, koukám na televizi nebo si čtu, pořád myslím jen na to, že se musím učit, a stejně s tím nic nedělám a ani nic dělat nemůžu. Když zapnu rádio, každá písnička jako by byla o nás: Osmý den schází nám, Losing my religion, Skončili jsme, jasná zpráva…

Ano, miluju učení a ono mě nechce!!! Ale já se nevzdám.

Zimní radovánky v Olomouci

Pokud se vám zdají poslední české zimy málo tuhé, srdečně vás zvu do Olomouce. Ne, že by tady byla Ladovská zima, místo aut sáně, bernardýni nosili všem kolemjdoucím rum na zahřátí a pan Huml se otužoval bez trička… ale nejde topení. Neteče teplá voda. Nemůžu si ani uvařit teplé jídlo. Vypnuli plyn, protože unikal a rada rozhodla, že je lepší zmrznout a pojít hladem než vybuchnout. No nevím.

Takže nezbývá než ležet pod peřinou a mít po ruce tekutý svetr, jak kamarád airsofťák říká vodce. To víte, doba ledová je doba ledová.

Ještěže mám tu čepici, která mi mimochodem asi vážně sluší, protože mě dneska kamarád přivítal slovy: „Tyjo! Vypadáš fakt dobře. ...Skoro bych tě nepoznal.“

Pletky s čepicí

Tak před třemi týdny jsem si vybrala čepici a protože nebyla nejlevnější, vymluvila jsem se rodičům na ty prapodivné boule a na to, že určitě musí být v teple. Táta je ale vytížený a tak jsme se k nákupu dostali až dneska. Jenže mezitím se mnohé stalo a já se ráno probudila s hystericky zarytým pocitem, že jsem určitě nejošklivější a nejhloupější na celém světě, nikdy se nic nenaučím, nikomu nedokážu pomoct, s nikým nevydržím a tak zemřu sama, stará, opuštěná a nemocná a nikdo si toho ani nevšimne. Je záhodno moment této nálady vystihnout a s nikým nepřicházet do kontaktu.
Ptáte se, jak to souvisí s čepicí? Začalo to tím, že jsem se hned u snídaně nad rohlíkem rozbrečela, že žádnou čepici už nikdy nechci, protože mi stejně nebude slušet, protože prostě nejsem čepicový typ! Což by hnulo srdcem snad každému, takže mě začali i rodičové docela vyděšeně přesvědčovat, že to není pravda a že určitě nějakou najdeme. Když jsem ale na otázku, jakou má ta vybraná barvu, nenávistně odpověděla, že myslím, že černou, ale jak se znám, určitě jsem si ji jen zidealizovala, takže bude zelená a hnusná, už mi nic nevymlouvali.

Nakonec vše dopadlo dobře, čepice je tmavá a pěkná a dokonce mi sluší, mě už ten děs přešel a žijeme šťastně. Jen jsem asi odradila rodiče od kupování čehokoliv pro mou osobu na pěkně dlouho. Proto: Nikdy nepleťe svůj osobní život do koupi pletené čepice.

Muž ve vlaku

Protože dojíždím dvakrát týdně vlakem, stalo se mi to už několikrát. Naproti mně si sedne krásný (povětšinou mladý) muž a celou hodinovou cestu se na sebe koukáme. V tom lepším případě zapředeme nějaký rozhovor na obecné téma nebo téma nabízející se („Asi jsme někoho přejeli. Drclo to.. haha“), do něhož se postupně zapojí celé kupé, takže se o dotyčném stejně nic nedozvím. A když se něco snažím číst mezi řádky a nebo se nenápadně na něco zeptat, aniž by to vypadalo jakože sháním veškeré možné info, abych si ho mohla po příjezdu ihned vygooglovat, většinou zjistím jen co studuje a věřte nebo ne, Google mi na „fešák z ČVUT“ nevyhodí ani jeho fotku, natož kompletní životopis hocha a jeho rodičů.

Tak jak na to? Kamarádky, spolužačky a jiné mi radily, abych ho vždycky aspoň vyfotila. Nenápadně. Nenápadně! Návodů je prý hodně, sehnaly mi dokonce jeden přímo pro můj telefon: "dát ho na walkmana, otevřít ho, zapnout foťák – bez zvuku! A pak dělat, že rovnám sluchátka, zvednout telefon, blejskout ho a jako by nic poslouchat dál." Abych byla jó nenápadná, ještě k tomu si vždycky minimálně pustím film nebo vytáhnu knihu a půl cesty dělám, že mě chlapec vůbec nezajímá, aby ho přece ani nemohlo napadnout, že si fotím jeho.

Jenomže jsem prostě srab. Vždycky, když už jsem skoro připravená, vše je nastaveno, „rovnám sluchátka“ a potím se strachy, že mi na to přijde… když už jsem kousek před cílem... tak vždycky uhnu. Takže jediné, o co se můžu podělit, je fotka jako tato:

No, není šarmantní? :)

Boule jako vrata

Byla jsem nakažena. Vůbec netuším kde, kým / čím a jak, což mě ale z ani z poloviny netrápí tak moc jako otázka CO mi je? Nemám rýmu. Ani kašel. Ani teplotu. Nejsem unavená. Ani slabá. Ani malátná. Vše by tedy bylo v pořádku, že. Kdyby… kdybych neměla koule na hlavě. Mám neskutečně velké uzliny na týle! Je to něco nechutného, což by ani tak moc nevadilo, jelikož jsou pod vlasama, kdyby to nebolelo jako kráva. A teď nemůžu spát. Nevím, jestli bolestí nebo proto, že trnu, co mi na to řekne doktorka. Co když mi bude muset vyholit půl hlavy, aby zjistila víc? A nebo co když mi předepíše mast a denně si budu muset množství o velikosti melounu jemně vmasírovávat na postižené místo?

Mysli pozitivně.

Současní renomovaní psychologové se shodují na tom, že myšlenka má sílu – jinými slovy: Jak myslíš, tak žiješ. Podle Martina Seligmana tedy musí člověk myslet pozitivně a když k tomu zrovna nemá důvod, má se do toho dotlačit. Těmito strategiemi si můžete přivolat štěstí, lásku, bohatství, zdraví. No kdo by to nechtěl. Po shlédnutí lehce teleshoppingového návodu The Secret jsem se rozhodla, že do toho půjdu. Zabere mi to denně minimum času, změní mi to život, budu atraktivní, a už mi jen chyběla informace o tom, jestli to jde v případě nepotřeby jednoduše schovat pod postel. Večer jsem si do zblbnutí opakovala, jak bude vše fajn a ráno jsem se probudila s úmyslem začít zcela nový, pozitivní život.

Jenže Martin Seligman ani Drew Herolt asi nepočítají s tím, že když se u nás peče, nemá dobrá nálada šanci. Hned po ránu jsem byla vykázána z kuchyně.

"Proč pečeme tak brzo?"

"Jestli ti to je brzo, tak odejdi."

"Ne, jen tak… Je listopad"

"Tak víš co? ...běž pryč."

Nedala jsem ale temným myšlenkám šanci zkazit si dnešní den – první den mého pozitivního života a šla si do Kauflandu koupit Coca-Colu, protože ten sladký jed rozpuštěný v toxinech, jak ho nazývá táta, je jediná záruka dobré nálady. Chutnají i jiné jedy tak dobře, když je pocukrujete?

Neměli ji! Určitě je to součástí jejich strategie. Postaví vám hypermarket za barákem a potom, když vás naučí tam chodit v teplákách, tak přestanou prodávat důležité věci, jako je Coca-cola, chléb a nebo arašídy v tříbarevné čokoládě. Dělají to jen tak, aby vás nasrali.

Po návratu domů slyším smích. Že by to začalo fungovat? Táta čte časopis a už 5 minut se křečovitě směje. Na otázku: „Co je tam tak vtipnýho?" mámě odpoví hekaje smíchy: „Ty by ses urazila“ a ona se urazí: „Zase něco o mně.“

Zavřela jsem se do pokoje a hledala kde jsou ty pozitivní vlny. Na stole ne, tam je jen kupa knížek a učebnic, které musím zpracovat, v knihovně taky ne, tam je prach.

SHOCK!

Včera jsem zašla do obchodu s jasným cílem: Být jako všichni ostatní a pomáhat si při učení energydrinky! Ale všechny byly vyprodané – 4 prázdné fochy. Jediný nevyprodaný tam byl půllitrový žlutý Shock!. Pochopila jsem záhy po otevření jak to, proč nebyl jako jediný vykoupený, tak to, proč se jmenuje Shock – chtunal naprosto hnusně. Zhruba jako vyblitý Redbull (nikdy jsem vyblitý Redbull nepila, jen si tu chuť tak představuju) a ještě jedna zajímavost... Hned po vypití jsem usnula jak nemluvně, zaspala jsem i fotbal, který jsem chtěla vidět, a nenaučila jsem se tak vůbec nic.

33 tipů jak na něj

Po nějaké době (nebudu zastírat, že jsem ten časopis ještě relativně nedávno aktivně četla) se mi dostalo do rukou BravoGIRL! Nalistovala jsem stranu 30, protože na přední straně inzerovali, že se tam dozvím 33 NEJ tipů, jak na něj!. No to by v tom byl , aby alespoň jeden z nich nezabral, no ne?

Takže kromě toho, že se mám malovat a česat, i když jdu s košem, naučit se jména fotbalistů místního týmu (a nespoléhat na to, že je budou mít napsána na dresu – všichni do jednoho se nejmenují EUROTEL nebo FORTUNA) a oblékat se minimálně do křiklavě oranžové, abych přece připoutala jeho pozornost, musím mu taky dát najevo, že on je tady opravdový nadsamec a poprosit ho o spravení něčeho, třeba řetězu od kola. Dále jsem se dočetla, že abych nepůsobila dojmem „trapky bez nápadu“, nesmím se ho zeptat, kolik je hodin. Mám mu chválit oblečení, vlasy, tělo, holínky. A v neposlední řadě mám při mluvení přihodit tu a tam nějaký vtípek nebo dvojsmysl, nekřížit ruce na prsou, nemluvit o svých ex, nedrbat, neprozradit na sebe všechno, nenosit velké výstřihy (wtf??) a neoslovovat zdrobnělinami. Radou nad zlato je při vhodné chvíli předstírat, jak děsně je vtipný, protože to kluci prý ocení.

Ale hlavně – dvojitě podtrženo, MUSÍM ZŮSTAT SAMA SEBOU, protože to muži nejvíc milují.

Slipy. No nekupte to!

Jiná doba

Stárnu. Už to tak bude. Nečekala jsem, že větu „To za mých mladých let nebývalo!“ pronesu už ve dvaceti, ale je to tady. Ostatně mi už před pár měsíci oznámila patnáctiletá sestře, že věci nemůžu pochopit, protože jsem jiná generace, načež mi s opravdovým nadšením začala posílat fotky a ptát se na můj názor na ně. I přestože jsem jiná generace, záleží na mém názoru. Beru to jako kompliment. Zvláštní bylo, že na fotkách se střídala jen dvě témata – mladí kluci, kteří fotí sami sebe seshora a nebo svůj vyumělkovaný odraz v zrcadle, a boty Converse… červené. Její nadšené komentáře ať už k prvnímu či druhému fotografovanému se nelišily. Moje už byly méně horlivé. Neumím to posoudit. Taky už se neumím nadchnout pro boty stejně jako pro kluka. Není to škoda?

Chlapeček

Včera večer cestou na nákup jsem se nechala nějak unést patetickou náladou a málem mě rozbrečel pohled na chlapečka v okně. Mohlo mu být tak 8, díval se na mě asi ze čtvrtého patra dolů, jak jdu kolem jeho domu ,a neuhnul pohledem ani se neschoval, když jsem mu zamávala. Za ním jsem v rozsvíceném pokoji viděla na stěně plakát Shreka a hned mi přišlo líto, že nejsem osmiletý chlapeček. Ano, teď to zní divně, ale hned jsem si představila, jak se musí mít dobře, když jeho jedinou starostí jsou úkoly do školy, čekání na večeři si krátí koukáním z okna a za pár týdnů bude lepit do oken papírové sněhové vločky a zpívat koledy a doufat, že mu Ježíšek přinese to, o co si napsal. Ale je vlastně už jiná doba, třeba je to grázl, co šikanuje spolužáky a matce nadává do kurev.

Vypiš se

„Věř, jednou po letech, až otevřeš si deník, slzy co do něj spadly se v úsměv změní.“ Je na tom něco pravdy. Vypiš se z toho, bude ti líp. Dneska jsem našla svůj starý deník. A opravdu. Bylo milé to číst. A vybavilo se mi, že tenkrát, co jsem to psala, jsem měla OPRAVDU vztek, byla jsem OPRAVDU smutná a OPRAVDU zamilovaná. Hned jsem tam připsala dnešek. Protože v to předtím nebylo ono, že? SKUTEČNĚ smutná, zamilovaná a vzteklá jsem až teď! PŘEJU SI, abych si to už četla a usmála se tomu, protože momentálně se fakt nesměju. A taky si přeju, abych uměla být opatrnější ve svých přáních.